Rajko Grlić

 

(1947)

 

Svou kariéru započal jako amatérský režisér. První film, Cihlu (Cigla) natočil roku 1963. Jeho krátké filmy byly oceněny na řadě přehlídek a snímek Průchod (Prolazak, 1966) byl již realizován v podmínkách profesionální prodkuce. V témže roce zahájil plodnou spolupráci se záhřebskou televizí, zpočátku jako učinkující a moderátor několika hudebních pořadů.

Společně s Lordanem Zafranovićem, rovněž záhřebským rodákem, předložili roku 1967 na FAMU své amatérské snímky. Nesporný talent, který oba prokázali, přiměl přijímací komisi, aby jim byl prominut první ročník praktických cvičení. Oba tak, společně s Goranem Paskaljevićem, nastoupili téhož roku do ročníku pod vedením Elmara Klose. S tímto pedagogem – ostatně jako s českým prostředím jako takovým – vždy pojil Grliče velmi blízký vztah. Do Prahy posílal své scénáře svému někdejšímu pedagogovi k posouzení až do Klosovy smrti v roce 1993. Je nutno dodat, že k režisérům z Jugoslávie v té době ještě patřili studenti předchozího ročníku pod vedením Bořivoje Zemana, Srdjan Karanović a Goran Marković.

Tato pětice režisérů tvořila páteř tzv. “pražské školy”, jež přinesla do jugoslávské kinematografie oživení po stranickém odsouzení a potlačení tvorby režisérů tzv. “černé vlny” na sklonku šedesátých let.

K výčtu představitelů “pražské školy” je třeba přičíst ještě dalších deset absolventů, kteří studovali na jiných katedrách (z toho sedm na katedře kamery). Mezi absolventy vznikala plodná spolupráce i po návratu do Jugoslávie. Tak například Grlič se scénáristicky podílel na čtyřech filmech Srdjana Karanoviće. Během studií vytvořil Grlič pro záhřebskou televizi krátký dokument My z Prahy (Mi iz Praga), v němž jugoslávští studenti FAMU vystupují.

Na sklonku šedesátých let se Grlič poprvé střetl i s cenzurou. Jeho hodinový dokumentární film Každý člověk je dobrý, jen je ve špatné společnosti (Svaki je čovjek dobar čovjek u dravom svijetu, 1969) byl zakázán cenzurou, stejně jako několik dalších jeho projektů.

Na spolupráci se záhřebskou televizí navázal coby režisér zejména v první polovině sedmdesátých let. Vedle několika dokumentů pro televizi realizoval i dva seriály: Pochvaly (Pohvale, 1974) a Kruté příběhy (Žestoke priče, 1976).

Cesta k celovečernímu debutu byla v té době v Jugoslávii velmi obtížná. Ten Gličův předchází několik krátkometrážních filmů, prvním z nich je stylizovaná alegorie Všechno se navzájem sní (Sve jedno drugo pojede, 1971), jenž následovalo pojednání o jednom lidském životě Vyprávím ti příběh (Pričam ti priču, 1973).

Celovečerní debut natočil Grlič za scénáristické spolupráce Srdjana Karanoviće a českého spisovatele a scénáristy Alexe Koenigsmarka. Film Ať se děje, co se děje (Kud puklo da puklo, 1974) je příběhem dělníka, který naváže vztah s dívkou z “lepší rodiny” a opustí proto své přátele I svou rodinu, aby nakonec shledal, že se ocitl ve stejné, ne-li horší životní pasti.

Téma lidské konformity pak Grlić rozvinul ve svém druhém celovečerním filmu Bravo, maestro (Bravo maestro, 1978). Film je částečně inspirován Čapkovým nedokončeným románem Život skladatele Foltýna a také případem, který se v Jugoslávii skutečně odehrál. Páteří vyprávění je zasedání opery, jenž má rozhodnout, zda dílo slavného skladatele je, či není falzifikát. Film ukazuje skladatelovo mládí, kdy je pro svůj věk odmítán různými komisemi, až po jeho rezignaci na skutečnou tvorbu. Na jeho tvůrčím a morálním úpadku mají rozhodující podíl členové rodiny funkcionáře, do níž se přižení. Rozhodování o vině či nevině skladatele ovlivňuje fakt, že každý člen zasedání je do osudu hlavní postavy nějakým způsobem zapleten. Ve filmu v hlavní roli exceluje Rade Šerebedžija a získal řadu domácích i zahraničních ocenění.

Nejzajímavějším Grlićovým projektem osmdesátých let je jeho následující celovečerní film Jen jednou se miluje (Samo jednom se ljubi, 1981). Děj se odehrává na maloměstě těsně po válce, v němž začne mít rozhodovací pravomoci bývalý partyzánský velitel a pravověrný komunista. Stále mladý muž se zamiluje do dívky ze středostavovské rodiny, jenž v městečku pobývá za trest pro kolaboraci s ustašovským režimem. Vášnivý vztah je začátkem konce kariéry mladého muže, jehož přímé a nekompromisní postoje jsou v rozporu s přizpůsobivostí jeho dřívějších soudruhů ve zbrani. Hlavní postava je nakonec uvězněna a internována na psychiatrické léčebně. Přes problémy se státní cenzurou byl film uveden na MFF v Cannes, sklidil značný úspěch u domácího i zahraničního publika a stal se jedním z nejúspěšnějších jugoslávských filmů své doby.

Velké divácké oblibě se těšily dvě komedie, na kterých spolupracoval se spisovatelkou Dubravkou Ugrešićovou. Film Ve spárech života (U raljama života, 1984) podle autorčiny úspěšné předlohy (česky vyšla roku 1985 v souboru Pět jugoslávských novel) je postaven na konfrontaci nenaplněného intimního života emancipované scénáristky a režisérky Dunji s naivní Šteficou, postavou seriálu, který právě natáčí. Štěstí pro tři (1985) je ironickým pohledem na milenecký trojúhelník, v němž si ani jeden z aktérů nevystačí s jedním partnerem k dosažení svého štěstí.

Od roku 1986 Grlić připravoval náročný historický projekt Čaruga. Během období krkolomných realizačních příprav založil v Záhřebu produkční společnost Maestro Film. Jedním z projektů, na nichž se společnost podílela, byl první Grlićův anglicky mluvený film natočený v koprodukci s Velkou Británií To léto bílých růží (That Summer of White Roses / Djavolji Raj, 1989). Děj se odehrává v chorvatském přímořském maloměstě během posledního léta nacistické okupace. Dobrosrdečný a prostoduchý plavčík tak dlouho sní o záchraně tonoucího, až se mu podaří zachránit nacistického velitele (ztvárněného Rodem Steigerem). Tím si vyslouží přízeň okupantů a odpor místních obyvatel, ale především ohrozí osud své lásky Any. Přestože byl film uveden na festivalech v San Sebasitanu a v Tokiu, kritické ohlasy byly rozporuplné.

Čaruga (1990) dorazila do jugoslávských kin v asi nejhorší možné době. Westernově laděná balada o zbojníkovi, který se v době první světové války pokouší dopravit do Jugoslávie revoluční ideje, aby nakonec sám podlehl mamonu a svým ideálům se odcizil, se nesetkal během bouřlivých událostí v Chorvatsku s žádným výrazným ohlasem. Měl být varováním v době nepokojů v tehdejší Jugoslávii, ale reálné politické události v době premiéry již předčily dobu jeho vzniku.

Válka zastihla Grliće za jeho stipendijního pobytu v rámci Fullbrightovy nadace v Los Angeles. Po návratu do Chorvatska zjistil, že pro své společensko-politické postoje není vítanou osobou a v podstatě pro něj není příležitost realizovat doma další filmový projekt. V jednom rozhovoru o několik let později prohlásil: “Pochopil jsem, že bych musel přistoupit na nemalé kompromisy, proti nimž jsem po celých dvacet let bojoval, a dospěl jsem k závěru, že nemá smysl prodat za kus chleba základní postuláty svého života.”

Následně přednášel o filmové režii na kolumbijské univerzitě, poté na univerzitě Athens v Ohiu. Oficiálně byl nadále chorvatským občanem s povolením pobytu v USA a své aktivity v Chorvatsku po celou dobu nepřerušil. Na Istrii založil filmový institut, který za využití internetu poskytoval výuku začínajícím režisérům. Průkopnickým počinem bylo vydání výukového CD-ROMu Jak natočit svůj film (1998). V chorvatském Motovunu také založil soukromý filmový festival, těšící se dodnes velké divácké návštěvnosti.

Návrat k režii celovečerního filmu nebyl šťastný. Film Josephine (2000), zčásti natáčený v České republice, nikdy nebyl kvůli finančním potížím německého producenta distribuován. Děj se odehrává v roce 1991 a hlavní postava, naivní český mladík Jan, se vydává do Hamburku splnit si svůj erotický sen. Namísto sexuálního potěšení s černoškou, která vypadá jako Josephine Baker, jej však čeká střet s nelítostnou realitou hamburského polosvěta. Film se promítal jen na několika festivalech, a to vždy ilegálně. Na oficiálního distributora nadále čeká. Na scénáři se opět podílel Alex Königsmark a do hlavní role byl obsazen Miroslav Vladyka.

Skutečným návratem do vlasti byl celovečerní dokument Nová nová doba (Novo novo vrijeme, 2000), který Grlič natočil společně s Igorem Mirkovićem. Film zaznamenává přelomové události od konce vlády Franjo Tudjmana po volební vítězství Stipe Mesiće.

Následující film Hraniční hlídka (Karaula, 2006) vznikl koprodukci všech zemí bývalé Jugoslávi. Děj této komedie se odehrává v roce 1987 a na osudech jedné vojenské posádky zobrazuje stav jugoslávské společnosti těsně před zánikem komunismu a počátkem války. K filmu napsal scénář spisovatel Ante Tomić, jenž se scénáristicky podílel I na dalších Grlićových filmech.

Hořká komedie Zůstane to mezi námi (Neka ostaje medju nama, 2010) s Miki Manojlovičem v hlavní roli ukazuje svět unavených padesátníků, kteří se snaží uniknout před životní prázdnotou sexuálními dobrodružstvími. Grlič za film obdržel Cenu za režii na MFF v Karlových Varech.

Zatím posledním Grličovým filmem je tragikomedie Ústava (Ustav Republike Hrvatske, 2016) o vysokoškolském profesorovi (Nebojša Glogovac), šedesátiletém homosexuálu, kterému tragicky zahyne jeho partner. Jedinou jeho útěchou jsou noční procházky v ženských šatech. Osudná náhoda jej spojí se zdravotní sestrou, která se začne o něj a jeho invalidního otce starat. Tím dochází k různým střetům i nečekaným spojením tří zcela odlišně myslících a žijících lidí. (Petr Michálek)