Bosensko-hercegovská stopa v jugoslávské kinematografii

 

 

Jiří Fiala

​

 

Historie kinematografie na území Bosny a Hercegoviny se začala psát 27. července 1897. V ten den se uskutečnila v Sarajevu první filmová projekce. Dalším výrazným momentem, který bychom do ní mohli zařadit, je rok 1914, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d´Este (a jeho choť Žofii Chotkovou). Záběry Antuna Voliće z návštěvy Františka Ferdinanda tehdy obletěly svět a ten se tak jejich prostřednictvím dozvěděl o existenci Sarajeva a Bosny.

​

O skutečných počátcích bosensko-hercegovské kinematografie můžeme ale hovořit až po skončení 2. světové války a vzniku socialistické Jugoslávie.

​

V roce 1947 byla ustavena Komise pro kinematografii Bosny a Hercegoviny. V tomtéž roce byla založena první filmová společnost Bosna film, která hrála v rámci bosenské kinematografie v několika nadcházejících desetiletích velmi významnou roli. První dokumentární film Šamac-Sarajevo o stavbě první velké železniční trati na území Bosny a Hercegoviny vznikl bezprostředně po jejím založení.

​

V roce 1950 bylo založeno Sdružení filmových pracovníků Bosny a Hercegoviny, které funguje dodnes. To se stalo v době, kdy celá Jugoslávie vyprodukovala teprve desítku filmů. Z Bosny však nebyl ani jediný. První hraný film Major Bauk (Major Bauk) režírovaný Nikolou Popovićem byl v Bosně natočen až v roce 1951. Padesátá léta byla ale ve znamení dokumentárního filmu. Z této doby pochází například dokument Nikoli Ristiće Splavari na Drini (Voraři na Drině), nebo snímek Na Sutjesci (V Sutjesce) Pjera Majhrovského, který byl v roce 1951 s úspěchem uveden i na festivalu v Cannes. Bylo natočeno také čtrnáct krátkých hraných film, pod většinou jsou ale podepsáni tvůrci z ostatních zemí Jugoslávie. Výjimkou jsou filmy Hanka Slavka Vorkapiće z roku 1955 a Crni biseri (Černé perly) Toma Janiće z roku 1958. Tématem filmů z 50. let je nejčastěji protifašistický odboj během 2. světové války. A to je téma, které se vine jugoslávskou a tím pádem i bosenskou kinematografií po tři následující desetiletí.

​

Po této na filmy poměrně chudobné dekádě dochází v šedesátých letech na území Bosny a Hercegoviny konečně k většímu rozmachu kinematografie. Byly natočeny stovky krátkých dokumentů, ale také 35 hraných filmů (počítáno s krátkými filmy). Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímají dva nákladné válečné spektákly: Kozara z roku 1962 a Bitka na Neretvi (Bitva na Neretvě) z roku 1969, v níž hrály mimo jiné tehdejší západní hvězdy Orson Welles, Yul Brynner či Franco Nero. Oba režíroval Černohorec Veljko Bulajić působící zejména v Záhřebském Jadran filmu. Přestože v Bosně natáčeli v té době zejména filmaři z Bělehradu a Záhřebu, můžeme zaznamenat i první filmy bosenských autorů. Za průkopníky lze označit režiséry Hajrudina Šibu Krvavce, Gojka Šipovce, Bahrudina Batu Čengiće, Mirzu Idrizoviće, Vlatka Filipoviće či Vefika Hadžismajloviće. Snímek Vrtlog (Vír), kterým debutují v roce 1964 Krvavac společně s Šipovcem, se dá směle zařadit mezi nejlepší jugoslávské válečné filmy. Za zmínku stojí i snímky Mali vojnici (Malí vojáčci) Baty Čengiće z roku 1966, Opatica i komesar (Jeptiška a komisař) Gojka Šipovce, Ram za sliku moje drage (Rám na fotku mé milé) Mirzi Idrizoviće (oba z roku 1968), Moja strana svijeta (Má strana světa) – první hraný film dokumentaristy Vlatka Filipoviće a dva válečné, tematicky podobné snímky, Hajrudina Krvavce Diverzanti (1967) a Most (1969).

​

V sedmdesátých letech zaznamenala evropská kinematografie velký rozmach politického filmu a tento trend se promítá i v kinematografii bosenské. Jako příklad můžeme uvést dva snímky Bahrudina Čengiće Uloga moje porodice u svjetskoj revoluciji (Role mé rodiny ve světové revoluci) (1971) a Slike iz života udernika (Obrazy ze života úderníka) (1972). Za tyto snímky, které kritizují praktiky vládnoucí komunistické strany, se dostává Čengić na index a jeho filmy do trezoru. K natáčení dalšího celovečerního snímku se dostal až po Titově smrti.

​

Do válečného filmu se v sedmdesátých letech vkrádá stále více dobrodružných prvků. Pro Krvavcovy filmy Valter brani Sarajevo (Valter brání Sarajevo) či Partizanska eskadrila (Partyzánská eskadra) se dokonce vžil pojem partyzánský western. Do této škatulky lze řadit také další nákladný válečný spektákl Sutjeska (i s Richardem Burtonem v roli Broze-Tita), který režíroval Chorvat Stipe Delić.

​

V roce 1973 vzniká na území Bosny a Hercegoviny druhá produkční společnost – Sutjeska film, která přebírá postupně roli Bosna filmu.

​

Osmdesátá léta jsou v celé jugoslávské kinematografii charakteristická uvolněním poměrů. Větší tvůrčí svoboda se projevuje velkou žánrovou pestrostí a novými tématy. Protože až do rozpadu Jugoslávie nelze z její kinematografie vydělovat kinematografii bosenskou (byť je možné vytipovat filmy s převažujícím bosenským prvkem) projevuje se tento trend i v Bosně. Za nejvýraznější osobu vzešlou v osmdesátých letech z bosenských poměrů nelze označit nikoho jiného než Emira Kusturicu, který získal první filmové zkušenosti u Hajrudina Krvavce a jako režisér debutoval nejprve v roce 1979 televizním filmem podle povídky Iva Andriće Bife Titanic a v roce 1982 celovečerním filmem Sječaš li se, Dolly Bell (Vzpomínáš na Dolly Bell?). V osmdesátých letech v Bosně natočil ještě filmy Otac na službenom putu (Otec na služební cestě) (1985) a Dom za vješanje (Dům k pověšení) (1988). Ale není to jen Kusturica a jeho tři cenami ověnčené filmy, které si zaslouží pozornost. Za zmínku stojí třeba film Miris dunja (Vůně kdoulí) Mirzi Idrizoviće z roku 1983 a sociální drama Kuduz Ademira Kenoviće z roku 1989. Ademir Kenović je také režisérem původně televizního filmu Ovo malo duše (Ten malý kousek duše) (1987). Tento film patří mezi umělecky nejhodnotnější filmy, které byly za dob Jugoslávie v Bosně natočeny a o tři roky později se dostal právem i na plátna kin. Ve výčtu pozoruhodných filmů natočených v Bosně a Hercegovině v osmdesátých letech by rozhodně neměl chybět ani film Prkosna delta (Rozbouřená delta) Vesny Ljubić (1980) a nejen kvůli tomu, že je to první bosenský film režírovaný ženou.

Éru, v níž byla bosensko-hercegovská kinematografie poměrně malým střípkem velmi rozsáhlé kinematografie jugoslávské, uzavírají dva filmy z počátku devadesátých let – debut Benjamina Filipoviće Praznik u Sarajevu (Dovolená v Sarajevu) z roku 1991 a o rok starší Gluvi barut (Hluchý střelný prach) Bahrudina Čengiće. Přesto, že se tento snímek vrací na začátek 2. světové války, svým způsobem poskytuje vodítko k pochopení válečnému běsnění, ke kterému došlo v Jugoslávii pár měsíců po jeho premiéře.

​

​

Prvních 20 let bosensko-hercegovské kinematografie

 

 

Jiří Fiala

​

 

Stejně jako je Bosna a Hercegovina v první půli devadesátých let ze zemí bývalé Jugoslávie nejvíce postižena válkou, je bosensko-hercegovská kinematografie touto válkou nejvíce ovlivněna. Zatímco se dokumentární film díky válečnému konfliktu dočkal nebývalého rozkvětu, na hraný film nebylo v Bosně a Hercegovině po vyhlášení samostatnosti a následném propuknutí občanské války ani pomyšlení. Jedinou výjimkou je bosensko-francouzský snímek Nenada Dizdareviće Magareče godine (Oslí roky) z roku 1994 odehrávající se v internátní škole v Bihaći před druhou světovou válkou.

​

Dokumentárních filmů bylo během první poloviny devadesátých let natočeno mnoho desítek. Mají pochopitelně společného jmenovatele – právě probíhající občanskou válku. Za všechny jmenujme alespoň jediný: MGM Sarajevo (Čovjek Bog Monstrum), který natočili v roce 1994 společně Ademir Kenović, Pjer Žalica, Ismet Arnautalić a Mirsad Idrizović.

​

Prvním hraným celovečerním bosensko-hercegovským filmem je Savršini krug (Dokonalý kruh) Ademira Kenoviće z roku 1997. Na další film čekala Bosna a Hercegovina celé tři roky až do roku 2000, kdy měly premiéru hned dva hrané celovečerní filmy Faruka Sokoliviće. Nejprve v lednu snímek Tunel a poté v prosinci Mliečni put (Mléčná dráha).

​

Největším úspěchem bosensko-hercegovské kinematografie je snímek No man´s land (Země nikoho) Danise Tanoviće z roku 2001. Svůj debut sice Tanović natočil v Bosně s místními herci ale bez účasti jediné bosenské produkční společnosti. Mimo mnoha jiných ocenění získal v roce 2002 film Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A Tanović jej přebral jako představitel Bosny a Hercegoviny. Cenu evropské filmové akademie získal pro Bosnu a Hercegovinu ve stejném roce Ahmet Imamović za krátký film 10 minuta (10 minut).

​

Tanovićův fenomenální úspěch měl jak pro zavedené, tak pro mladé začínající režiséry, scénáristy i producenty povzbuzující efekt. Určitě měl vliv i na vládní představitele, protože se rozběhla diskuse o podpoře filmu na vládní úrovni.

​

V roce 2002 vznikla po urputné snaze mnoha lidí z filmové branže Fondacija za kinematografiju Sarajevo (Nadace pro podporu filmu), což je dodnes pro financování bosensko-hercegovských filmů nepostradatelná instituce. S finanční podporou v zádech se otevřel také prostor pro mezinárodní spolupráci a vznik různých koprodukčních projektů. Pozitivní roli v dalším vývoji sehrál také nově vzniklý Sarajevský filmový festival, na kterém v kontextu zejména východoevropského filmu dostal příležitost také domácí film.

​

V roce 2003, rok po Tanovićově Oscarovi, je situace v bosenské kinematografii o mnoho veselejší. Se svými prvními celovečerními snímky přichází hned tři tvůrci. Pjer Žalica představuje svou mnohovrstevnatou ironickou komedii Gori vatra (Hoří!), která kritizuje jak provinční poměry v Bosně, tak pokrytectví představitelů západu. Dino Mustafić přišel se snímkem Remake, ve kterém za pomocí dvou časových linií a na příbězích otce a syna porovnává válečné události 90. let s událostmi během 2. světové války. A Srđan Vuletić rozehrál ve snímku Ljeto u zlatnoj dolini (Léto ve zlatém údolí) příběh mladíka ze sarajevského sídliště hájícího čest svého zemřelého otce. Všechny tři filmy jsou natočeny v koprodukci s Francií a dalšími západními zeměmi. V roce 2003 vznikl také film Tu (Tady) chorvatského režiséra Zrinka Ogresty, který je první spoluprací Bosenské produkční společností s produkcí z jiné země bývalé Jugoslávie.

​

Po nadějném rozjezdu má v následujícím roce v Bosně premiéru pouze jeden domácí film. Jedná se o druhý film Pjera Žalici Kod amidže Idriza (U strýčka Idrize), který je citlivou sondou do života obyčejných lidí v okrajové části současného Sarajeva.

​

Z roku 2005 je válečné drama Go West Ahmeda Imamoviće, řešící kromě mezietnické nenávisti i předsudky proti homosexualitě, které jsou v balkánské společnosti hluboce zakořeněné. Velkým osvěžením je černá komedie Dobro uštimani mrtvaci (Dobře naladění nebožtíci) Benjamina Filipoviće z téhož roku. Majoritní producent tohoto filmu je ale ze Slovinska.

​

Od konce 90. let se průběžně natáčí také krátké hrané filmy, kterými se představují noví mladí tvůrci, kteří budou za pár let hlavním vývozním artiklem bosensko-hercegovského filmového průmyslu. Mezi nimi jsou také dvě ženy Jasmila Žbanić a Aida Begić. A právě celovečerní debut Jasmily Žbanić Grbavica z roku 2006 popisující nelehký život svobodné matky vychovávající v sarajevské čtvrti Grbavica svou pubertální dceru, znamená pro bosensko-hercegovskou kinematografii další velký mezinárodní úspěch. Film získal Zlatého medvěda v Berlíně. O to, že rok 2006, co do počtu celovečerních hraných filmů, překonal předešlé roky, se zasloužili dále Jasmin Duraković svým filmem Nafaka, který se z velké části odehrává podobně, jako o deset let starší Dokonalý kruh, v obléhaném Sarajevu. Dále pak Faruk Lončarić, který natočil civilní drama stárnoucích manželů žijících v sarajevském bytě pojmenované prostě Mama i tata (Máma a táta) a Nenad Đurić snímkem Nebo iznad krajolika (Nebe na krajinou), o tom, jak se mladá francouzská paraglidistka snese omylem do zapadlé vsi uprostřed bosenských hor. Čtveřici filmů z roku 2006 doplňuje ještě koprodukční snímek Sve džaba (Vše zdarma) Antonia Nuiće, který je koprodukcí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (toho času Státní společenství Srbsko a Černá Hora). Důležitým milníkem pro směřování kinematografií států bývalé Jugoslávie je rovněž film Karaula (Hraniční hlídka) Chorvata Rajka Grliće, na které se podílely všechny státy bývalé Jugoslávie včetně Bosny a Hercegoviny.

​

Na rok 2007 připadá opět několik celovečerních hraných filmů. Mezi nejzdařilejší a nejúspěšnější patří druhý snímek Srđana Vuletiće Teško je biti fin (Těžké je být dobrý). Vuletić zde podobně jako v případě Léta ve zlatém údolí prostřednictvím dobře vystavěného a vypointovaného příběhu zobrazuje život v okrajových čtvrtích Sarajeva. Tentokrát je hlavní postavou taxikář, který chce žít a vydělávat peníze poctivě. Film Duhovi Sarajeva (Duchové Sarajeva) Dejana Radoniće je plný nostalgie po zašlé slávě města, které bylo v roce 1984 dějištěm zimních olympijských her. Hlavními hrdiny jsou dva podvodníci, kteří mají romantický sen obnovit lanovku na Trebević, postavenou právě u příležitosti olympiády. Dále vznikla komedie Envera Pušky Ritam života a několik dalších filmů, na které je lépe spíše zapomenout. Mezinárodně nejúspěšnějším filmem roku 2007 (mimo jiné oceněn i na MFF Karlovy Vary), na kterém se podíleli bosenští filmaři spolu s Chorvaty a Němci, je snímek Armin chorvatského režiséra Ognijena Sviličiće. Film je o tom, kterak vezme otec z malé bosenské vsi svého syna na konkurz do Záhřebu, kde se chystá film o válce v Bosně. Mezi několika dalšími koprodukčními snímky si zaslouží pozornost také další film Antonia Nuiće Kenjac (Osel), který je společným dílem chorvatské, bosenské, srbské a britské produkce.

​

Na úspěch Jasmily Žbanić navázala v roce 2008 její mladší režisérská kolegyně Aida Begić s filmem Snijeg (Sníh), který si odbyl svou premiéru na festivalu v Cannes, kde získal cenu kritiky (a krátce poté jej mohli vidět i diváci vsetínských Balkánských filmových návratů). Kromě toho byl oceněn na několika dalších významných filmových festivalech. Snímek zobrazuje horskou vesnici těsně po válce. Kromě duchovního a několika malých chlapců v ní zůstaly jen ženy, které netuší, kam se poděli jejich muži, a hlavně, jak bez nich přežijí nadcházející zimu. Také snímek Čuvari noći (Noční hlídači) Namika Kabila absolvoval premiéru na jednom z trojice nejvýznamnějších evropských festivalů, konkrétně v Benátkách. Duchové nedávné válečné minulosti se vynořují i v něm, ale spíše jen v podobě deziluze z fungování poválečné společnosti a z neschopnosti najít si v ní své místo. Příběh dvou hlídačů se odehrává během jedné noci v obchodním centru a převažují v něm spíše civilní prvky.

​

V našem výčtu by neměly chybět dva koprodukční filmy z roku 2008 s účastí bosenských produkčních společností – válečná roadmovie Turneja (Turné) Gorana Markoviće (Srbsko, Bosna, Chorvatsko, Slovinsko) a romantická komedie Traktor, ljubav i Rock'n'Roll (Traktor, láska a Rock'n'Roll) Branka Đuriće (Bosna, Chorvatsko, Slovinsko).

​

V roce 2009 si Bosna a Hercegovině vybrala oddechový čas. Sice zde vzniklo standardní množství dokumentů a pár krátkých filmů, v kinech ale nebyl uveden ani jeden celovečerní hraný film. K bosenské kinematografii můžeme přiřadit snad jen několik koprodukčních snímků, které se však majoritně řadí k jiným kinematografiím, jako např. filmy Metastaze (Metastázy) Branka Schmidta, Slovenka (Slovinka) Damjana Kozoleho, Storm (Bouře) Hanse-Christiana Schmida, Sveti Georgije ubiva azdahu (Svatý Jiří zabíjí draka) Srđana Dragojeviće nebo Buick Riviera Gorana Rušinoviće.

Oproti předešlému roku došlo v roce 2010 v Bosně takřka k filmovým žním, protože premiéru mělo hned 6 celovečerních filmů. Druhý film Jasmily Žbanić Na putu (Na cestě), který prošel, stejně jako její Grbavica i českou filmovou distribucí, byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně. K natáčení do Bosny a Hercegoviny se po čase vrátil také Danis Tanović a ve filmu Cirkus Columbia poodhalil počátky občanské války v této zemi. Jasmin Duraković natočil svůj druhý film Sevdah za Kerima (Sevdah pro Kerima).Po několika televizních projektech realizoval svůj celovečerní debut Jasmina režisér Nedžad Begović. Dalším debutantem se stal Adis Bakarč se snímkem Ostavljeni (Opuštění) odehrávajícím se v současnosti v dětském domově v Sarajevu. Svůj druhý film Belvedere natočil Ahmed Imamović. Šedivý život v uprchlickém táboře v něm staví do kontrastu s kýčovitým světem televizní soutěže Big Brother. K těmto snímkům je potřeba přičíst zdařilý srbsko-bosenský snímek Motel Nana Predraga Valinoviće a povídkový film o různých podobách mateřství Neke druge priće pětice mladých režisérek, z nichž každá pochází z jedné bývalé jugoslávské republiky. Z roku 2010 je také koprodukční film USA, Velké Británie a Bosny a Hercegoviny Buried Land (Pohřbená země), který je inspirován údajnými převratnými objevy z oblasti bosenské vsi Visoko, u které se mají podle některých nadšenců největší pyramidy na světě, a irský snímek Juanity Wilson As If I Am Not There (Jako kdybych tam nebyl) s bosenskými herci odehrávající se v zajateckém táboře v době války v Bosně.

​

V roce 2011 se bosenští filmaři účastnili pouze cizích projektů. Vznikly tak filmy Stanje šoka (V šoku) Slovince Andreje Kosaka, turecko-bosenský snímek Bir zamanlar Anadolu'da (Tenkrát v Anatolii), srbsko-bosenský válečný horor Neprijatelj (Nepřítel) Dejana Zečeviće, srbsko-bosenská komedie Zduhać znači avantura (Zduhač znamená dobrodružství) Milorada Milinkoviće a britsko-bosenský snímek 1395 dana bez crkne (1395 dnů bez úmrtí) vracející se k obléhání Sarajeva. Největší úspěch pro bosenský film v roce 2012 získala Aida Begić, jejíž film Djeca (Děti) byl oceněn na festivalu v Cannes, kde měl i svou premiéru. Značnou pozornost a spoustu cen získal chorvatsko-bosenský snímek Halimin put (Halimina cesta) Arsena A. Ostojiće, který se vypořádává s nejsmutnější kapitolou bosenské historie – s pátráním po nezvěstných z doby války v Bosně a otevíráním objevených masových hrobů. K bosenské válce v devadesátých letech se vrací také kanadsko-bosenský film Krivina (Pokřivení) Igora Drljaće.

​

Další obrovský úspěch zaznamenal v roce 2013 film Epizoda iz života berača željeza (Epizoda ze života sběrače železa) Danise Tanoviće, jenž získal Stříbrného medvěda v Berlíně. V Berlíně byl úspěšný také chorvatsko-bosenský film Obrana i zaštita (Cizinec) Boba Jelčiće zobrazující situaci v Mostaru, kde byl sice po válce obnoven slavný most, napětí mezi Bosňáky a Chorvaty se tím ale zcela neodstranilo. Kolečko po nejrůznějších filmových festivalech s úspěchem absolvovaly také filmy Sa mamom (S mámou) Faruka Lončariće a snímek Za one koji ne mogu da govore (Pro ty, kteří už nemůžou vyprávět) Jasmily Žbanić. S třetím celovečerním filmem přichází Jasmin Duraković. Nese jméno Ja sam iz Krajine, zemlje kestena (Jsem z Krajiny, země kaštanů) a vypráví příběh muže, který se po letech vrací zpět do Bosny. Na scéně se objevují také režiséři nové generace. Ani ne dvacetiletý Kenan Musić natočil film Svjetla grada (Světla města). V kontextu současné bosenské kinematografie se jeví jako celkem originální film Balkansko prolječe (Balkánské jaro) Mirzy Derviseviće a Damira Glibanoviće o lokální bosenské hip-hopové hvězdě. Bosenskou stopu nese také poslední film Gorana Markoviće Falsifikator nebo turecký film 3 Yol (3 způsoby) Faysala Soysala.

​

V roce 2014 vznikl snímek Ponts de Sarajevo (Sarajevské mosty), na kterém spolupracovalo třináct významných evropských tvůrců různých generací, kteří se na prostoru krátké povídky věnovali Sarajevu. Za Bosnu se na tomto povídkovém filmu podílela Aida Begić. Pro směřování bosenské kinematografie je tento projekt signifikantní, protože většina filmů natočených za účasti bosenských produkčních společností v tomto a následujícím roce se nese ve znamení spolupráce jak se západními produkčními společnostmi, tak s filmaři z ostatních balkánských zemí. To lze říct o filmu Otok Ljubavi (Ostrov lásky) Jasmily Žbanić, o filmu Mali Budo Srba Danila Bečkoviće, o snímku Top je bio vreo (…a dělo bylo ještě žhavé) jeho srbského kolegy Slobodana Skerliće, o dramatu Most na kraju svijeta (Most na konci světa) Chorvata Branka Ištvančiće, o filmu Three Days in Sarajevo (Tři dny v Sarajevu) Bulhara Nikolaje Todorova a několika dalších. Mezi ryze domácí tvorbu se dá započítat drama Envera Pušky Devet položaja samoce (Devět způsobu samoty), tři snímky (Destiny, You going to die a U izradi) osmnáctiletého mladíčka Adnana Pjeviće či o dramatu Odboravanje (Stravování) Rijada Gvozdena.

​

Z výše uvedeného textu je patrné, že bosensko-hercegovská kinematografie udělala za dvacet let své samostatnosti obrovský krok vpřed. Získala ocenění, o kterých si mohou čeští filmaři natáčející ve stejném období, nechat jenom zdát. Samozřejmě, že jim k nim hodně dopomohla válka, která právě Bosnu a Hercegovinu postihla z celé bývalé Jugoslávie nejvíce. Ta přinesla silná témata, která našim filmařům (naštěstí) chybí, na druhou stranu bosensko-hercegovská kinematografie dokázala, že výjimečné filmy lze natočit i bez výjimečných rozpočtů…

​

​

Bosensko-hercegovská kinematografie 2015-2020

​

Jiří Fiala

 

Dá se říct, že v druhé polovině druhé dekády aktuálního století si už bosensko-hercegovská kinematografie vysloužila velmi slušné renomé, podložené několika obrovskými mezinárodními úspěchy. V pomyslné vitríně s vystavenými trofejemi za vítězství bosensko-hercegovských filmových reprezentantů nad soupeři z mnohem větších a filmově rozvinutých evropských zemí, nechybí Palma z Cannes, Medvěd z Berlína, Tygr z Rotterdamu, Leopard z Locarna nebo americký Oscar. To je až neuvěřitelné, když uvážíme jak malou a chudobnou zemí Bosna a Hercegovina je. V roce 2015 by si leckterý filmový fanoušek mohl myslet, že za úspěchy bosensko-hercegovských filmařů je především to, že mohli těžit z nedávné válečné minulosti. Že stačilo natočit příběh z války a porotci filmových festivalů z toho byli naměkko. Samozřejmě, válka přinesla kromě velkého utrpení obyvatelstva také velmi silná témata pro filmaře. Bez talentu a nezlomné vůle dokončit své projekty, mnohdy s minimálními rozpočty, by to ale nešlo. Domnívám se proto, že úspěchy, kterých do roku 2015 bosensko-hercegovská kinematografie dosáhla, jsou zcela zasloužené.  Pojďme se ale pokusit odpovědět na otázku, zda se na ně bosensko-hercegovským tvůrcům podařilo navázat i v další pětiletce. Jestli se jim podařilo oprostit se od válečné minulosti a přijít s jinými tématy zpracovanými způsobem, jenž by mohl konkurovat nepoměrně bohatším západním produkcím. Dokázali si až do současnosti udržet mezinárodní uznání a divácký ohlas?

​

2015

​

V roce 2015 se do bosenské kinematografie dají řadit následující filmy – Hiljadarka (Tisícovka) druhý film režiséra Nenada Đuriće a drama Naša svakodnevna prića (Náš každodenní příběh) režisérky Ines Tanović. Kromě nich vzniklo opět několik koprodukčních filmů s bosenským podílem (Rosa, Centaur, All That Remains Seasons of War a další).

​

Hned první zmíněný snímek Hiljadarka podle mého názoru odráží nově nabité sebevědomí bosensko-hercegovské kinematografie. Už jen tím, že je zasazen do padesátých let minulého století demonstruje, že se bosenští producenti nezalekli nákladnějšího projektu. Vytvořit vše tak, aby to vypadalo autenticky, to filmování velmi prodražuje. Pokud by se to udělalo polovičatě, filmu by tu velmi ublížilo. Je potřeba uznat, že výprava filmu Hiljadarka je velmi povedená a uvěřitelná. Ocenil bych také to, že se jedná v podstatě o komedii, což je žánr, do kterého se samostatná bosensko-hercegovská kinematografie odvážila jen výjimečně. Zápletka filmu vychází ze skutečných událostí. Aby jugoslávští komunisti ukázali své sepjetí s prostým lidem, rozhodli se vydat novou sérii bankovek vyzdobených portréty prostých lidí, kteří ve své profesi něco dokázali. Přesně takové pocty se dostalo hlavnímu hrdinovi filmu Hiljadarka. To že se ve skutečnosti nejednalo o zasloužilého úderníka, ale byl vybrán pro svou hezkou tvář, je pro celou komunistickou mašinerii příznačné… Ve filmu to pak přináší řadu tragikomických situací.

​

Úplně opačným způsobem předvádí suverenitu bosensko-hercegovské kinematografie Ines Tanović svým filmem, příznačně nazvaným Naša svakodnevna prića (Náš každodenní příběh). Jedná se o ryze současný film, který už se neohlíží do minulosti. Místo toho řeší aktuální problémy, se kterými se potýká současná rodina v Bosně.

​

2016

​

Následující rok 2016 přinesl pouze jediný celovečerní film, který se dá přiřknout Bosně a Hercegovině.  Ten ale stojí opravdu za opakované zhlédnutí. Pod režií snímku Smrt u Sarajevu (Smrt v Sarajevu) je podepsán světoběžník Danis Tanović. Jedná se o jeho čtvrtý bosenský celovečerní film, celkově však již o sedmý film (snímek L´Enfer natočil v roce 2005 v koprodukci Francie, Belgie, Japonska a Itálie, na válečném dramatu Triage z roku 2009 odehrávajícím se v Kurdistánu se podílelo ještě více zemí, konkrétně Irsko, Španělsko, Belgie, Franci, Austrálie a Kajmanské ostrovy a snímek Tigers z roku 2014 vznikl v indicko-francouzské koprodukci). Tato příběhová mozaika odehrávající se v prostoru noblesního sarajevského hotelu Europa je propracovanou sondou do balkánské duše. O výjimečnosti filmu a velkém přesahu mimo balkánský region svědčí i jeho ocenění Stříbrným medvědem a cenou FIPRESCI v Berlíně.

Do statistik se v roce 2016 Bosna a Hercegovina zapsala minoritní koprodukcí dalších sedmi filmů. Za zmínku stojí zejména režijní debut herečky Mirjany Karanović Dobra žena (Dobrá žena) v níž novopečená režisérka sama hraje ženu, která po letech zjistí, že se její milovaný manžel v 90. letech dopustil válečných zločinů. Status výjimečného filmu lze přiřknout také dramatu Nočno življenje (Noční život) Slovince Damjana Kozoleho, natočenému podle skutečných událostí, jež zahýbaly slovinskou politickou scénou. Nočno življenje nadchlo mimo jiné také porotce karlovarského festivalu, kteří mu udělili Křišťálový globus za nejlepší zahraniční film. Festivalově ještě úspěšnější byl cenami ověnčený a na Zlatou plamu v Cannes nominovaný snímek Sieranevada rumunského režiséra Cristi Puiu. Aby byl výčet úplný, tak uveďme ještě, že se bosensko-hercegovské produkční společnosti podílely na filmu Vlada Škafara Mama (Slovinsko, Itálie BaH), na filmu Moja tetka u Sarajevu (Má teta v Sarajevu) Gorana Kapetanoviće (Švédsko, BaH), na povídkovém filmu Freda Kelemena Sarajevo Songs Of Woe (Německo, BaH) a na filmu Svi sijeverni gradovi (Všechna severní města) Dane Komljena (Srbsko, Černá Hora, BaH).

​

2017

​

Rok 2017 byl pro Bosensko-hercegovskou kinematografii nadprůměrně plodný, protože přinesl hned sedm filmů, ze kterých lze čtyři přiřknout této zemi a na dalších třech se Bosna a Hercegovina podílela velmi výrazným způsobem. Nejúspěšnějším filmem tohoto roku je bezesporu celovečerní hraný debut Alena Drljeviće Muškarci ne plaču (Chlapi nepláčou). Válka v Bosně a Hercegovině i více než po dvaceti letech inspiruje bosenské filmaře, kteří stále dokážou přicházet s neotřelými pohledy na tento fatální kolaps evropské civilizace. Alan Drljević ve svém filmu křísí válečné démony při skupinové terapii, které se účastní veteráni všech bojujících stran tohoto konfliktu. Pohybuje se tak na velmi tenkém ledě.

​

Dalším neobyčejně zdařilým snímkem z tohoto roku je komorní drama Žaba (Žába) Elmira Jukiće. Jak hluboce je téma bosenské války zakořeněné v tamější společnosti lze pochopit z rozhovoru přátel v malém holičství během svátku Bajram.

​

Film 3 žene or (Waking Up My Bosnian Dream) o třech nekonformních ženách žijících v Sarajevu zaujme na první pohled osobou tvůrce, kterým je mexický režisér Sergio Flores Thoria, absolvent Film Factory Sarajevské filmové akademie.

​

V roce 2017 spatřily světlo světa také dva filmy, které se věnují tématu uprchlíků z blízkého východu. Bosensko-rakousko-chorvatsko-britský film Poslejedna Barijera (Poslední bariéra) odehrávající se v uprchlickém táboře na srbsko-maďarské hranici režíroval Jasmin Duraković. Pod scénářem i režií turecko-bosenského filmu Birakma beni (Neopouštěj mě) o dvou sirskýxch uprchlících je podepsaná Aida Begić. Témata uprchlictví a radikální změny prostředí jsou přítomny také ve filmu Ništa, samo vjetar (Nic, jenom vítr) Timura Makareviće. V tomto případě se ale jedná o nechtěný návrat švédského občana bosenského původu do Bosny.

​

Posledním filmem, ve kterém se dá vystopovat bosenský podíl je snímek Chorvata Kristijana Miliće Mrtve ribe (Mrtvé ryby) o sérii bizarních sebevražd v jednom bosensko-hercegovském kraji.

​

2018

​

V roce 2018 měly premiéru tři filmy, které můžeme majoritně zařadit do bosensko-hercegovské kinematografie a dalších šest s minoritní koprodukcí.

V lednu měl premiéru snímek Glumim, jesam (Hraju, jsem) scénáristy a režiséra Miroslava Mandiće. Ve třech povídkách film ukazuje přístup herců ke svěřeným rolím a to, jak mohou role prorůstat do jejich normálního života.

Další dva filmy měly premiéru v srpnu. Jedná se o snímek Meso (Maso), který natočil režisér Saša Hajduković podle scénáře známého herce a dnes již i zavedeného scénáristy Nikoly Pejakoviće. Tento film o fotbalistovi, který se po zranění kolene vrací ze zahraničního angažmá do rodné Banja Luky vznikl v srbské části Bosny a Hercegoviny – v Republice Srbské. Film Dobar dan za posao (Dobrý den na práci) režírovaný Slovincem Martinem Turkem vznikl v koprodukci Bosny a Hercehoviny s Tureckem a Slovinskem. Aleksandar Seksan, na jehož nenápadném ale velmi uvěřitelném herectví film stojí, v něm hraje malého nesmělého človíčka, který má doma syna a těhotnou ženu a ač se v rámci svých možností snaží, není schopen si najít práci... A když už ji najde, tak zjistí, že být „Mirkem Dušínem“ se v Bosně nenosí....

Zbývá vyjmenovat ještě koprodukční snímky, na kterých se bosensko-hercegovští producenti podíleli minoritně. Drama otce, milujícího svou dceru, která byla svěřena matce Sam samkat (Sám samotný) Chorvata Boba Jelčiće, je dílem Chorvatska, Nizozemí, Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny. Film Granice kiše (Hranice deště) černohorských tvůrců Vlastimira Sudara a Nikoly Mijoviće diváka zavádí jak na černohorský venkov, tak do Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, kde má hlavní hrdinka filmu, studentka Jagoda, svou bohatě rozvětvenou rodinu. Film je společným dílem Černé Hory, Velké Británie, Srbska, Švédska a Bosny a Hercegoviny. Bosna a Hercegovina se dále podílela na filmu A Árvore (Strom) portugalského režiséra jménem André Gil Mata, na tureckém filmu s širokou mezinárodní koprodukcí Ahlat Ağaci (Planá hruška), na chorvatské mysteriózní komedii Ivana Salaje Osmi poverenik (Osmý zmocněnec) a na filmu mexické režisérky Marty Hernaiz Pidal Kaotićni život Nade Kadić (Chaotický život Nadi Kadić), což je roadmovie, ve kterém putuje Balkánem matka se svou postiženou dcerou.

​

2019

​

I v roce 2019 vyprodukovala Bosna a Hercegovina obdobný počet filmů. Za bosenský lze označit film Duran Faruka Sokoloviće o nelehkém návratu válečného veterána do rodné obce v horách. Dále drama Sin (Syn) režisérky a scénáristky Ines Tanović o mezigeneračním konfliktu v jedné rodině, které volně navazuje na její předešlý film Naša svakodnevna prića (jedná se o jinou rodinu, ale zajímavé je, jak se Uliks Fehmiu posouvá z role syna do role otce a Emir Hadžihafizbegović z otcovské role do role dědečkovské….) a drama Pun mjesec (Úplněk) Nermina Hamzagiće z prostředí korupcí ovládané policie. Do stejného žánru lze zařadit i film Take Me Somewhere Nice Eny Sendijarević, ve kterém se mladá nizozemská dívka rozhodla navštívit Bosnu, aby poznala svého otce a své kořeny. Film vznikl v koprodukci Bosny a Hercegoviny s Nizozemím. K těmto filmům lze přidat ještě středometrážní film Loren ipsum Filipa Lončariće pod jehož produkcí je podepsána Akademie umění v Banja Luce.

​

 Z koprodukcí, na kterých se Bosna a Hercegiovina podílela můžeme jmenovat francouzsko-bosensko-belgické mysteriózní drama Les héros ne meurent jamais (Hrdinové neumírají) o domnělé reinkarnaci bosenského vojáka a chorvatsko-srbsko-francouzsko-bosenské drama Mater (Matka) pod jehož scénářem i režií je podepsán Chorvat Jure Pavlović. Ústřední postavou tohoto filmu je matka, která i na smrtelné posteli vládne rodině pevnou rukou.

​

Vítaným osvěžením balkánské kinematografie se zdá být dobrodružný film Moj dida je pao s Marsa (Můj děda spadl z Marsu) chorvatských autorů Mariny Andree-Škop a Dražena Žarkoviće. Na příběhu malé holčičky a jejího kamaráda robota, který vznikl kombinací hraného filmu a animace se podílelo hned sedm zemí včetně Česka.

​

Jednoznačně nejúspěšnějším filmem z bosensko-hercegovským podílem z roku 2019 je snímek srbského režiséra Miroslava Terziće Šavovi (Stehy), který poodhaluje jedno z nejotřesnějších tajemství jugoslávské a srbské medicíny – obchod s údajně mrtvými novorozenci, který organizovala v období od sedmdesátých do devadesátých let minulého století skupina lékařů napojená na vysoké politické kruhy. Snímek je inspirován skutečnými příběhy matek, které přišly tímto drastickým způsobem o děti.

​

2020

​

V roce 2020 byl seznam bosensko-hercegovských filmů obohacen třemi snímky. Po šestnácti letech přišel s novým celovečerním hraným filmem Pjer Žalica. Jeho komediální drama Koncentriši se baba (Vzpamatuj se, babo!) se vrací na začátek války v Bosně, kdy se většině obyvatel Sarajeva zdálo, že jejich multikulturního města se válka týkat nemůže.

Vysoký festivalový potenciál prokázalo drama Tako da ne ostane živa (Ať nezůstane naživu) Faruka Lončareviće inspirované skutečnou brutální vraždou mladé dívky.

Největší publicitu získal nový snímek Jasmily Žbanić Quo vadis, Aida?, který se vrací k tragickým událostem v Srebrenici.

Z koprodukčních projektů, na kterých měla Bosna a Hercegovina podíl jmenujeme historický velkofilm Malmkrog, který režíroval Rumun Cristi Puiu a vznikl v koprodukci šesti zemí. Druhým významným koprodukčním snímkem s bosensko-hercegovskou účastí je drama Otac (Otec) renomovaného srbského režiséra Srđana Goiluboviće. Jeho snímky zpravidla bodují u festivalových porot. Nejinak tomu bylo i u tohoto dramatu, ve kterém otec svérázným způsobem bojuje s úřady, aby mu vrátily jeho dvě děti. Mimo spousty jiných, získal film prestižní ocenění i na Berlinale.

​

Závěrem lze konstatovat, že ač je bosensko-hercegovská kinematografie podle počtu filmů natočených průměrně za rok poměrně malá, má co nabídnout a řadí se k nejúspěšnějším kinematografiím balkánského regionu. Myslím, že i v posledních pěti letech potvrdila svou kvalitu a výjimečnost, přestože i v této pětiletce hodně těží z válečných témat, která neustále poskytují vzpomínky na brutální válku provázející rozpad Jugoslávie.  Válka už ale není jediným ústřední tématem bosensko-hercegovské kinematografie, které ji přináší zisky významných cen z mezinárodních filmových festivalů. Ceny dokázaly přinést i filmy, které s vlákou nesouvisí. Při celkovém hodnocení současné bosensko-hercegovské filmové produkce je nápadné opravdu nebývale vysoké procento umělecky hodnotných snímků. Nemohu si odpustit smutné konstatování, že v těchto ohledech se současná česká kinematografie, která produkuje ročně několikanásobně větší množství filmů, té bosensko-hercegovské ani zdaleka nepřibližuje.

 

Poznámka: Text se věnuje téměř výhradně celovečerním hraným filmům. Informace o krátkých a dokumentárních filmech překračují stanovený rozsah textu.