Žába

Žaba

​

Bosna a Hercegovina, Makedonie, Srbsko, Chorvatsko 2017 / 78 min

Režie: Elmir Jukić

Scénář: Pjer Žalica, Elmir Jukić (Námět: Dubravko Mihanović)

Kamera: Dejan Dimeski

Střih: Vladimir Gojun

Producenti: Ademir Kenović, Boris T. Matić, Tomi Salkovski

Hrají: Emir Hadžihafizbegović, Aleksandar Seksan, Mirsad Tuka, Moamer Kasumović, Selma Alispahić, Boro Stjepanović, Ilir Tafa, Nermin Omić, Alisa Čajić-Drmać, Vlasta Velisavljević, Sadžida Šetić, Mugdim Avdagić

 

Během bajrámu pozve Zeko bratra a nejlepšího přítele do svého holičství na kávu a baklavu. Přátelské povídání se promění v bouřlivou diskusi a z poklidu ospalého svátečního dne se stane drama, ve kterém jde o život.

​

Sklon k subtilnímu způsobu vyprávění, snaha postihnout nitro postav rozrušené válečnou minulostí i dnešní tíživou ekonomickou situací, je tendencí, která se v kinematografii Bosny a Hercegoviny objevuje přinejmenším od slavné Grbavicy (2006). Navíc začíná být pro početnou část tamních filmů typický sklon k podobenstvím. Obě tyto tendence vzdáleně připomínají československé filmy šedesátých let.

Žába je v tomto ohledu typická a zároveň svými kvalitami mimořádná. Zeko, válečný veterán, provozuje kadeřnictví, a toto povolání přesně vystihuje jeho povahu. Tak jako zastřihává a upravuje vousy a vlasy svých návštěvníků, snaží se “zastřihnout a upravit” i povahy svých blízkých. Je rozhořčený na celý svět, snaží se jej zachránit. Ale také má za sebou temnou životní epizodu, o níž není schopen mluvit. Čím je veden jeho spasitelský komplex?

V den bajrámu se v kadeřnictví setkává se svým bratrem Bracem, alkoholikem a hazardním hráčem, který přišel o práci a ztrácí svou rodinu. Ale také se za své postavení stydí a divákovi během jeho vystoupení vrtá hlavou, zda jeho odpovědi na Zekovy sekernicky zásadové výčitky nejsou pravdivé. Ačkoli je slabý, jeho životní příběh naznačuje, že ne všechny šrámy z války vznikly v zákopech.

Účastníkem setkání je jejich společný přítel Švabo. Vypadá jako jediný skutečně spravedlivý a rozumný. Ale během filmu je čím dál více usvědčován ze zbabělosti.

Nejednoznačnost postav, jež se vzpírá tomu, aby tvůrci natočili jednoduchou moralitu, zároveň posiluje neskutečnou dynamiku děje, protože z žádné konfrontace nevychází ani jedna z postav jako jednoznačný vítěz. Divadelní hra Dubravko Mihanoviće se v režii Elmira Jukiće hrála v sarajevském Komorním divadle 55 celých deset let. Tato skutečnost byla dle Jukiće spíše na obtíž. V jednom rozhovoru prohlásil: “nejtěžší bylo začít úplně od nuly, odklonit se od projektu, který jsme v divadle úspěšně realizovali a vytvořit film, entitu pro sebe”.

Není tomu tak, že by film svůj divadelní původ zcela skrýval – koncentrace většiny akce do jednoho interiéru, nenahodilé, charakter postavy určující dialogy – to vše ve filmu zůstalo. Ale přibyla mimořádně dynamická kamera, snímající hereckou akci zcela filmově. Velmi působivá je také práce s jednotlivými plány akce. Tvůrci odolali častému prohřešku adaptací her vyvést drama “ven” z dějiště. Několik exteriérů, které drama předchází a jedno přerušení v první části děje, to je zcela funkční.

Film má velmi ucelený tvar a skvělé tempo. Drama je působivé a ukazuje životní dilemata obyvatel nejen jednoho města a jedné země, ale má obecnou platnost. (Petr Michálek)

​

​

Elmir Jukić

 

(1971)

 

Studoval na Akademii múzických umění na Univerzitě v Sarajevu. Již během středoškolských studií se seznámil s budoucím dramatikem Almirem Bašovićem, jehož hrou “Proces” Akademii absolvoval. Velmi úspěšná byla Jukićova inscenace Bašovićovy hry “Obrazy ze stříbrného století” (Prividenja iz srebrenok vijeka).

Práci pro film zahájil jako režisér druhého štábu u filmu Michaela Winterbottoma Vítejte v Sarajevu (Welcome to Sarajevo). Na řadě dalších filmů pracoval na této pozici, případně jako asistent režie, až do roku 2013. Zmiňme alespoň dva filmy jeho spolužáka z Akademie Pjera Žalicy Hoří (Gori vatra, 2003) a U strýčka Idrize (Kod amidze Idriza, 2004), z velkých koprodukcí pak Lovce stínů (The Hunting Party, 2007) Richarda Sheparda.

První samostatnou režijní prací byl krátký dokument pro film Made in Sarajevo (1998). Jukićův příspěvek Člověk, který vyměnil dům za tunel (Čovjek koji zamijenio kuču za tunel) je o domě, skrze nějž je vybudován tunel, který slouží jako jediný únik z obklíčeného Sarajeva. Svébytnou replikou na Dragojevićův film Hezké vesnice hezky hoří je Jukićův krátký film Rámeček pro fotografii mé domoviny (Ram za sliku moje domovine, 2005): Píše se rok 1992. Dvojice Srbů má dopravit zvukovou aparaturu do vesničky, kde se zrovna slaví svátek přerušení půstu. Setkání na louce před klášterem probíhá v pokojném a radostném duchu – jeden ze Srbů dodá starému veteránovi baterie do Polaroidu, pak rozptyluje imámovy obavy z budoucnosti. Nakonec se s ním oba vyfotografují. O měsíc později se postavy setkají znova, ale vše je už úplně jinak…

Fotografie mají význam i ve druhém Jukovićově krátkém filmu Matka (Majka, 2007). Žena v prázdném bytě vystřihuje z rodinných fotografií postavy svého muže a svých dětí. Pak je přilepí do vyšívaného obrázku domu. Vydá se upravit a vytisknout obrázek do fotolabu. Prodejci se okouzlující naivita výtvoru líbí, na ženu se usmívá. Následně se žena s obrázkem prochází v zástupu vdov a sirotků kolem hrobů v Srebrenici.

V témže roce zahájil Jukić svou úspěšnou televizní tvorbu. Situační komediální seriál Bláznivý, zmatený, normální (Lud, zbujen, normalan, 2007-2021) má kultovní statut (nejen) v Bosně a Hercegovině a zápletky jednotlivých dílů se točí kolem členů rodiny v jednom mezigeneračním domě. Jukić režíroval řadu dalších komediálních seriálů: Jsme dva rozdílné světy (Dva smo svijeta razlicita, 2011), Krize (Kriza, 2013-2014), Falešný svědek (Lazni svjedok, 2016), Nesahej mi na mámu (Ne diraj mi mamu, 2018), Koňak kód Hilmije (Konak kod Hilmije, 2018-2019) a Rádio Mileva (Radio Mileva, 2021).

Jako předlohu pro svůj celovečerní debut si Elmir Jukić zvolil divadelní hru Žába (2017) Dubravko Mihanoviće, kterou již v roce 2008 úspěšně inscenoval na jevišti. Do filmové podoby hru scénáristicky zpracoval Pjer Žalica. Příběh dvou bratrů a jejich společného přítele, v jejichž životních postojích se odráží stav poválečné sarajevské společnosti, byl mimořádně kriticky a divácky úspěšný. (Petr Michálek)

​

Trailer: