Na putu za Katangu

​

drama

Jugoslávie 1987
Délka: 100 min
Režie: Živojin Pavlović

Scénář: Radoš Bajić

Produkce: Branko Breberina, Miodrag  Đordjevic, Dragoljub Vojnov

Hudba: Vartkes Baronijan

Kamera: Radoslav Vladić

Hrají: Svetozar Cvetković, Mirjana Karanović, Radoš Bajić, Ljiljana Lašić, Tone Šolar, Fabijan Šovagović, Ljubiša Samardžić, Mirko Babić, Meto Jovanovski, Mladen Nelević, Ljubica Ščepanović a další

Formát: 35 mm

České titulky v obraze

 

Důlní inženýr chce zbohatnout v diamantových dolech v africké Katanze. Cestou se ale zastaví v rodném hornickém městě, kde se potká se svou minulostí.

 

​

​

Díla předního jugoslávského scenáristy a režiséra Živojina Pavloviče se vyznačují drsným a nelítostným zachycením reality. Jejich hrdiny jsou lidé, prožívající svůj osud „naplno“, lidé těžce a leckdy marně se vypořádávající s odvrácenými stránkami života, s nemilosrdnou skutečnosti. Takový je i hrdina snímku Cesta do Katangy, důlní technik Pavle Bezuha. Vrací se po deseti letech nakrátko do rodného města, odkud chce odjet do diamantových dolů v Kongu. Setká se tu se zpěvačkou Žanou, s přítelem z dětství Jovou i s bývalou milenkou Marijou. Tři dny, strávené ve zdevastovaném Boru, jej nakonec přimějí revidovat rozhodnutí. Pavle je outsider, ale zároveň je to silný muž, který se dokáže postarat sám o sebe i o druhé. Neustále jej pronásledují vzpomínky na trpké dětství. Jeho životním údělem však asi zůstane marná touha po úspěchu a po iluzorním štěstí...

Děj se odehrává v průmyslové krajině, v oblasti povrchových a podpovrchových dolů. Hornické prostředí je zbaveno jakéhokoliv nádechu idyličnosti či heroizování. Je vykresleno podle reality, i když sem místy vstupuji neorganické symboly (amatérský symfonický orchestr).

Scénář filmu napsal herec Radoš Bajič, inspirován dřívějším zážitkem z Boru, kde těsně před jeho příjezdem zahynulo při důlním neštěstí třicet horníků. Dominující stránkou díla, kromě pochmurného vykreslení atmosféry (podílejí se na ni i naturalistické retrospektivy) jsou herecké výkony Svetozara Cvetkoviče a Mirjany Karanovičové. Radoš Bajič tu vytváří postavu Pavleho kamaráda Jovy. Na 34. festivalu jugoslávských hraných filmů v Pule v roce 1987 získal Radoslav Vladič Zlatou arénu za kameru a film cenu kritiky Milton Manaki a cenu jugoslávské filmové akademie Zlatý gladiátor.

Zdroj: Filmový přehled

​

O režisérovi

​