Pjer Žalica

​

Narodil se v Sarajevu 7. května 1964. Jeho otcem byl Miodrag Žalica (1926–1992), významný jugoslávský dramatik a básník. V letech 1985–1986 hrál na basovou kytaru ve slavné a dodnes existující jugoslávské skupině Hari Mata Hari. Se skupinou se rozešel, když přestala hrát rock a zaplula do vln popu. Vystudoval srovnávací literaturu a filozofii na sarajevské univerzitě. Dále absolvoval katedru režie na Akademii múzických umění v Sarajevu pod vedením Ademira Kenoviče. Jeho spolužáky byli dnes již také významní režiséři Srđan Vuletič či Danis Tanovi

. Již v roce 1997 se podílel na filmu Dokonalý kruh (Savršeni krug, 1997) svého profesora Ademira Kenoviče. Jedná se o vůbec první poválečný film natočeným v Bosně a Hercegovině. Film získal řadu mezinárodních ocenění. Po studiích natočil Žalica několik krátkých filmů.  Věnoval se také režii divadelních her a pracoval pro televizi. natáčel reklamy a hudební klipy.  Na prvním dlouhometrážním filmu MGM Sarajevo: Čovjek, Bog, Monstrum (MGM Sarajevo: Člověk, Bůh, monstrum) z roku 1994 spolupracoval se opět se svým učitelem Ademirem Kenovićem, dále s  s Ismetem Arnautalićem a Mirsadem Idrizovićem. V roce 1998 natočil trojici dokumentů The End Of Unpleasant Times, Made In Sarajevo a Kraj doba neprijatnosti (Konec věku nepříjemností).

Jeho prvním hraným celovečerním filmem je film Hoří (Gori vatra, 2003). Společně s jeho dalším filmem U strýčka Idrize (Kod amidže Idriza, 2004) vznikl v produkci Ademira Kenoviče. Film Hoří režisér v roce 2005 rozšířil a sestříhal do podoby televizní třídílné série. V roce 2011 se vrátil ke svému žánru dokumentu filmem Orkestar aka orkestar o slavné sarajevské hudební skupině Plavi orkestar. Jeho další filmovou prací je dokument Rob z roku 2013, v němž zachycuje životní osudy Almira Čehajiče Batka. Hlavní hrdina se díky různým okolnostem propadl až na dno lidské společnosti, aby silou své osobnosti dokázal změnit svůj osud a prostřednictvím humanitární organizace začít pomáhat druhým lidem v Bosně a Hercegovině. 

Žalicovým doposud posledním hraným filmem je drama Vzpamatuj se, babo! (Koncentriši se, baba, 2020) – příběh o lidských slabostech, který po patnáctileté pauze sám napsal a režíroval. Inspirací pro tento film byla Žalicova rozvětvená rodina, která žije v různých částech bývalé Jugoslávie.

V současnosti je Pjer Žalica děkanem a docentem na Akademii múzických umění v Sarajevu. Svou pedagogickou i filmařskou prací podporuje nejen kreativitu mladých lidí, ale i celkový rozvoj umění v Bosně a Hercegovině –zemi plné kontrastů. Je spolumajitelem producentské společnosti „Refresh“ a členem Evropské filmové akademie. S manželkou, herečkou Jasnou, má Žalica jednoho syna. V roce 2017 podepisuje společně s dalšími 200 osobnostmi (spisovateli, scénáristy, vědci a aktivisty) z různých zemí bývalé Jugoslávie Deklaraci o společném jazyku Chorvatů, Bosňanů, Srbů a Černohorců.

Sám o svých hraných filmech říká, že se snaží předložit divákům pozitivní příběhy, na které nahlíží s nostalgií plynoucího času. Podle něj je film Hoří příběhem smíření. Film Dokonalý kruh považuje za příběh o odvaze lidí, kteří chtějí být šťastní, i když vše kolem nasvědčuje, že být šťastný je nemožné. Jeho poslední film Vzpamatuj se, babo! vypráví o chybách v jednání starého člověka při utváření vztahů v rodině, jenž vedou až k jejímu rozpadu. Tato rodina v některých ohledech představuje mikrokosmos bývalé Jugoslávie.

Když v roce 2020 otevíral Žalicův film Vzapamatuj se, babo!  festival v Sarajevu, který musel proběhnout díky pandemii koronaviru on-line, byl z toho způsobu exploatace filmu režisér poněkud nesvůj a zde jsou úryvky z rozhovoru, který poskytl v té souvislosti médiím.

„Je to potřetí, co můj film otevírá filmový festival v Sarajevu. Možná si řeknete, že je to už rutina. Ale není. Tréma je stejná jako poprvé. Navíc jsem zažil šok, že ta premiéra bude on-line. Lidi však projevili velký zájem i o tuto formu premiéry a tak jsem se uklidnil. Je to nejdůležitější a nejlepší festival v naší zemi, a tak doufám, že jsme natočili film, který se velikosti této akce vyrovná.“

„Film jsme točili v listopadu 2019 v Sarajevu. Bylo to náročné. Nabitý natáčecí harmonogram, omezený rozpočet, nevhodná roční doba k natáčení. Řekli byste si – muselo to být stresující. Opak však byl pravdou. Měl jsem fantastický tým, plný přátel, který se chtěl podílet na vytvoření tohoto filmu“.

„Děj filmu se odehrává v roce 1992. Velká rodiny, která byla roztroušená po celé Jugoslávii se shromažďuje u babiččiny smrtelné postele. Původní prognóza rychlé smrti babičky se neustále protahuje. V těchto chvílích, kdy je shromážděná celá rodina na povrch vyplouvají různá rodinná spiknutí, intriky a třenice, které stará žena v minulosti způsobila a svými posledními povzdechy nadále způsobuje. Předmětem sporů se také stává velký rodinný dům v Sarajevu, jenž má být součástí dědictví.  Všichni čekají na smrt, ale nikdo o tom nesmí mluvit. Název filmu je v tomto kontextu vtipný a zároveň hrubý.“

„Rodina ve filmu v některých ohledech představuje mikrokosmos bývalé Jugoslávie. Je zde určitá paralela s mojí rodinou. Byla dřív pospolu, ale během války se rozptýlila do různých částí bývalé Jugoslávie. Z původní pospolitosti to vytvořilo nějaký druh narušení, které bylo a je destruktivní.“

„Ano, pokud rozmazlíte své děti, můžete očekávat katastrofu. Myslím si, že Jugoslávie, kterou jsem měl rád je opravdu nešťastná, protože si něčím podobným prošla. Bývalé republiky Jugoslávie byly jako rozmazlené děti. Každý se staral jen o sebe, a to sobectví vyvolalo tragédii.“ (Milan Kostelník)