23.
VSETÍNSKÝ FILMOVÝ
MARATON

BiH FILM
 
přehlídka současného
bosensko-hercegovského filmu
27. 8. – 29. 8. 2021
 

logo fk.png

Danis Tanović

 

(1969)

 

Studoval na Univerzitě v Sarajevu hru na piano na fakultě Hudební akademie, poté filmovou a divadelní režii na Akademii dramatických umění na Univerzitě v Sarajevu. Toto jeho životní období předčasně ukončilo obléhání Sarajeva v roce 1992. Během prvních dvou let války měl společně s Dinem Mustafićem, pozdějším významným divadelním a filmovým režisérem, na starosti filmový archív Armády republiky Bosny a Hercegoviny. Spolu také natočili řadu filmových reportáží ze Sarajeva a z dalších míst válečných střetů.

V roce 1995 se Tanović rozhodl pokračovat ve studiu filmové režie v Belgii na bruselském INSAS. Během té doby natočil krátký dokument Svítání (L’aube, 1996) o slepém a bezrukém invalidovi bosenské války deportovaném do Belgie. Děj se koncentruje na okamžik jeho opětovného shledání se svou rodinou. V Belgii rovněž Tanović sestavil středometrážní dokument Probuzení (Budenje, 1999), sestávající z materiálů pořízených v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1994.

Roku 2001 natočil Tanović svůj první celovečerní film, jehož ambicí bylo “zobrazit absurditu války”. Země nikoho (Ničija zemlja, 2001) je teritoriem mezi zákopy dvou válčících armád. V tomto prostoru se střetnou tři vojáci, dva ostřílení Bosňáci a jeden nezkušený Srb. Determinaci různých postojů postav určují dva atributy: jediná puška, jež střídavě určuje nadvládu jednoho ze zástupců valčících stran a nášlapná mina, která druhému z bosenských vojáků brání v pohybu a bezprostředně jej ohrožuje na životě. Ve druhém plánu sledujeme rozhodování velení obou znepřátelených armád, z nichž ani jedna o záchranu jednotlivců vlastně nijak zvlášť nestojí. Do děje pak vstupuje jako mediátor, který nemůže v podstatě nic vyřešit, neboť narozdíl od antagonistů nezná ani jejich jazyk, jednotka UNPROFOR provázená světovými médii, ztělesněnými cynickou novinářkou. Film měl mimořádný divácký a kritický úspěch a obdržel řadu významných ocenění včetně Oscara za nejlepší cizojazyčný film, Zlatého Glóbu, Césara, Ceny za scénář na MFF Cannes a Evropské filmové ceny za scénář. Přestože byl film natočen v krkolomné koprodukci pěti západoevropských zemí, není to na něm znát. Zobrazení mikrosvěta jednoho válečného konfliktu je v něm výstižné, přes jednoznačnou lokalizaci má obecnou humanistickou platnost (jeden český recenzent připomenul Procházkův a Kachyňův Kočár do Vídně) – a velmi zábavné. Země nikoho Tanoviće okamžitě katapultovala do pozice jednoho z nejvýznamnějších evropských režisérů – a tím předurčila i podobu jeho následujících projektů.

Drobným intermezzem byla účast na povídkovém filmu 11’09’01’ (2002), jenž reflektuje události 11. září 2001 v New Yorku. Tanovićova epizoda vypráví o dívce, která navzdory teroristickým útokům usiluje o připomenutí měsíční demonstrace na památku masakru obyvatel ve Srebrenici v roce 1995.

Prestiž tehdejší Tanovićovy pozice dokládá jeho následující projekt Peklo (L’Enfer, 2005). Scénář napsali na počátku devadesátých let Krzysztof Kieślowski a Krzysztof Piesiewicz jako prostřední díl plánované trilogie. Kieślowski ale po dokončení třetího dílu trilogie Tři barvy (1993-1994) prohlásil, že už žádný další film nenatočí a veškeré další naděje pak ukončila jeho předčasná smrt.

Projekt byl proto po letech realizován jinými režiséry. Vedle Tanoviće se na něm režijně podíleli Tom Tykwer (Nebe, 2002) a Stanislaw Mucha (Naděje, 2007). Výchozí inspirací původního scénáře byla Euripidova Médea a děj paralelně vypráví o třech ženách – sestrách, které každou jinak poznamenal hřích jejích otce. Přestože bylo Peklo uvedeno v hlavní soutěži na festivalu v Berlíně, nesetkalo se (podobně jako další dva filmy trilogie) s nijak příznivým kritickým hodnocením. Vadila vykonstruovanost fabule a místy zbytečně efektní režie.

K válečnému tématu se pak Tanović vrátil hvězdně obsazeným snímkem Oči války (Triage, 2009). Film podle románu někdejšího válečného korespondenta Scotta Andersona vypráví o dvou válečných fotografech, kteří jsou konfrontováni s drsnou realitou války v Kurdistánu. Na obraz válečného konfliktu je kladen stejně silný důraz jako na obtížnou cestu vyrovnání se s touto traumatizující zkušeností v “normálním” světě. Přes své nesporné kvality si film nezískal své publikum.

O to pozoruhodnější byl návrat Tanoviće do Bosny a Hercegoviny filmem Circus Columbia (2010), v němž režisér v adaptaci románu Ivicy Dikičové ukazuje na osudu jednoho světoběžníka navrátivšího se po pádu komunistického režimu do vlasti události předcházející bezprostředně rozpadu Jugoslávie.

               Mimořádný mezinárodní divácký a kritický ohlas měl Tanovićův následující film Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda u životu berača željeza, 2013). Příběh chudé romské rodiny, jež je odkázána na zaměstnání Nazifa, sběrače železa, je portrétem nejchudších z nejchudších, jejich dilemat a existenčních starostí. Rodinu zasáhne tragédie, když Nazifova žena potratí a kvůli nedostatkům finančních prostředků je jí upírána elementární lékařská péče, což ji bezprostředně ohrožuje na životě. Dokumentaristicky pojaté sociální drama, obsazené neherci, kteří popisovanou událost skutečně prožili, získalo Velkou cenu poroty a Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon na MFF v Berlíně.

Ani po úspěchu tohoto komorního dramatu se Tanović nevzdal příležitosti natočit o svých osobních postojích film v rámci náročné velké produkce. Tigers (známý rovněž jako White Lies, 2014), odehrávající se v Pákistánu v devadesátých letech, vznikl v indicko-britské koprodukci. Inspirací byl skutečný skandál švýcarské společnosti Nestlé, která v sedmdesátých letech nepřímo způsobila smrt stovek kojenců svou náhražkou mléka. Děj je nahlížen perspektivou farmaceutického zástupce, který sám čelí moci velké korporace, pro niž pracuje. Vznikl pesimistický film, který poukazuje na fakt, že ani odhalení mezinárodního skandálu nemění nic na životech obětí.

Následující Smrt v Sarajevu (Smrt u Sarajevu, 2016) je návratem Danise Tanoviće k divadelním kořenům. Výchozí inspirací byla divadelní hra filozofa Bernarda-Henriho Léviho Hotel Evropa z roku 2014. Modelově koncipované vyprávění se odehrává v jednom hotelu, kde právě probíhá stávka kuchařů, zatímco vše se schyluje k oslavné večeři vysokých politiků. Mozaikovitě pojaté drama se odehrává v den stoletého výročí atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Snímek byl přes veškeré kritické výhrady (hlavní výtkou byla jeho roztříštěnost) oceněn Stříbrným medvědem na festivalu v Berlíně.

Poté Tanović natočil v chorvatské produkci televizní minisérii Úspěch (Uspjeh, 2019), odehrávající se v Záhřebu, kde zločin propojí osudy několika lidí z různých společenských vrstev.

Zatím poslední režijní prací Danise Tanoviće jsou Pozdravy od vraha (The Postcard Killings, 2020), kriminální thriller natočený v koprodukci Velké Británie a USA.

(Petr Michálek)