23.

VSETÍNSKÝ FILMOVÝ

MARATON

BiH FILM

 

 

 

přehlídka současného

bosensko-hercegovského filmu

27. 8. – 29. 8. 2021

logo fk.png

Jasmila Žbanić

(1974)

Vystudovala filmovou a divadelní režii na Akademii scénických umění v Sarajevu. Poté pobývala ve Vermontu v USA, kde pracovala jako loutkoherec v divadle Puppet and Theatre a po nějakou dobu vystupovala jako klaun v dílně Lee Delonga.

Po návratu do Bosny založila v roce 1997 společně se svým manželem Damirem Ibrahimovićem filmovou společnost Deblokada, pro niž začala natáčet své první dokumenty.

PrvnÍ, Poté, poté (Poslije, poslije) formou ankety zkoumal dopad válečných událostí na děti. Traumatizujícím dopadům válečných událostí se zabývají I její následující dokumentární filmy. Pro kolektivní dílo Made In Sarajevo (1998) přispěla titulem Je noc, my svítíme (Noć je, mi svijetlimo) o dvojčatech natáčejících v době ramadánu dokument o svém životě v poválečném Sarajevu. Červené gumové holínky (Crvene gumene čizme, 2000) jsou portrétem matky pátrající po ostatcích svých dvou dětí. Hledání probíhá v prostředí masových hrobů v Bosně a citlivě popisuje svět lidí, kteří se hledáním ostatků profesionálně zabývají. Patrně nejvýznamnějším dokumentem Jasminy Žbanić je Fotografie z rohu (Slike sa ugla, 2003), v němž vystupuje rovněž jako protagonistka. Film ukazuje její pátrání po osudu Biljany Vrhovac, dívky, která se se svým otcem stala obětí minometného útoku v Sarajevu v roce 1992. Událost byla zachycena na fotografii Luca Delahaye, jež obletěla celý svět. Biljanin otec byl na místě mrtev, dívka přišla o ruku. Fotograf místo aby jí pomohl, se věnoval “své práci”, jak ji později vysvětlil ve svém hotelovém pokoji. Během pátrání po Biljanině dalším osudu režisérka reflektuje svůj vlastní postoj k válečným událostem. Film také poukazuje na odmítavé až nepřátelské stanovisko vůči mediálnímu zobrazení války u samotných Sarajevanů.

Odklonem od traumatizujících válečných témat k historii a umění jsou dva dokumenty, které natočila Žbanić již jako etablovaná režisérka hraných filmů. Deník stavitele (Dnevnik graditelja, 2007) ukazuje rekonstrukční práce na slavném Starém mostě V Mostaru, ojedinělém architektonického díle z dob Suleimana Hana, jež bylo zničeno během válečných operací v roce 1993. Film zobrazuje mimořádně náročnou a pozoruhodnou snahu znovuvybudovat most podle stavebních technik z šestnáctého století. Jeden den v Sarajevu (Jedan dan u Sarajveva, 2015) konfrontuje okolnosti atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este se světem současných sarajevských obyvatel, jež autorka vyzvala, aby sami město pomocí svých mobilních telefonů natáčeli a vyprávěli o něm.

Mezinárodnímu věhlasu Jasmily Žbanić na poli celovečerního hraného filmu předcházelo několik krátkometrážních snímků, z nichž nejvýznamnější jsou Narozeniny (Rodjednan, 2005) z povídkového filmu začínajících evropských režisérů Ztráty a nálezy – šest pohledů jedné generace (Lost and found). Příběh dvou dívek, z nichž jedna žije v srbské části země a druhá v bosensko-muslimské a touto skutečností jsou oběma vnucovány odlišné pohledy na nedávnou historii motivicky předjímá režisérčin mimořádně úspěšný debut Grbavica (2006). Ústřední dějovou linií tohoto filmu, oceněného Zlatým lvem na filmovém festivalu v Berlíně, je komplikovaný vztah Esmy, válečné vdovy, k její dceři, jíž není schopna prozradit traumatizující okolnosti jejího početí během války. Režisérka zde dokonale zužitkovala svou dokumentaristickou průpravu a film je přesvědčivým obrazem smutných paradoxů v mezilidských vztazích, do nichž se ještě řadu let poté promítají tragické válečné události. Film byl prodán do padesáti zemí a z Jasmily Žbanić se stala světoznámá režisérka. Díky této skutečnosti jsme mohli tento i většinu jejích následujících filmů vidět i u nás v distribuci.

Ve filmu Na cestě (Na putu, 2010) je již (po)válečné téma zatlačeno do pozadí. Děj sleduje rozpad vztahu, v němž muž příjde o práci a žena se v reakci na tuto existenčně tísnivou situaci přikloní k radikální sektě wahabismu, jenž byla v poválečně Bosně velmi vlivná. Snímek byl uveden v hlavní soutěži na festivalu v Berlíně. Následující Pro ty, kteří už nemohou vyprávět (Za one koje ne mogu da govore, 2013) uvidíte na naší přehlídce a anotaci najdete na straně…. Když jsme se naposledy vraceli ke kinematografii Bosny a Hercegoviny (v roce 2016), uvedli jsme režisérčin film Ostrov lásky (2014). Tato veselá letní komedie, odehrávající se v jednom letovisku na Jadranu, je svou atmosférou I příběhem zcela odlišná od režisérčiny dosavadní tvorby. Návratem k čisté tragédii je pak její nejnovější film Quo vadis, Aida? (2020), které vstoupí do českých kin během letošního podzimu. Příběh bosenské tlumočnice pracující pro OSN ukazuje události, jež předcházely děsivému masakru ve Srebrenici v roce 1995. Snímek se dostal do nejužší skupiny filmů nominovaných na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. (Petr Michálek)