22.

VSETÍNSKÝ FILMOVÝ MARATON

28.–30. srpna 2020

Živojin Pavlović

29. 8. 2020, 16:00 hodin
Cesta do Katangy

Živojin ´Źika´ Pavlović se narodil se v roce 1933 ve městě Šabac (Srbsko – Jugoslávie). Ve svých devatenácti letech začal psát o filmu a umění pro bělehradské noviny a časopisy. Vystudoval obor dekorativní malířství na Akademii užitých umění v Bělehradě. V pětadvaceti natočil svůj první amatérský film Ljuba Popović (1958). Následovaly dva krátké filmy Triptih o materii i smrti (1960) a Lavirint (Bludiště, 1961), které natočil v rámci činnosti Kinoklubu Bělehrad.

O rok později natočil krátký film Žive vode (Žívé vody), který se stal součástí omnibusu Kapi, vode, ratnici (Kapky, voda, válečníci, 1962). Další dvě povídky mají na svědomí Kokan Rakonjac a Marko Babac. Za tento film získal první z mnoha cen (Zvláštní cena poroty na festivalu v Pule).

 

Živojin ´Žika´ Pavlović

V roce 1963 vydal svou první sbírku povídek Krivudava reka (Křivolaká řeka). V roce 1965 pak vydal svůj první román Lutke (Panenky). Za toto dílo získal svou první literární cenu (cena Isidora Sekulić). Za svůj život napsal 32 knih a natočil 15 filmů.

Jeho filmy jsou charakteristické svým výrazem i zpracovávanými tématy. Jsou velmi kritické k poměrům, které v jugoslávské společnosti panovaly. Natáčel zejména sociální dramata o hrdinech, kteří se dostávají do konfliktu se společností, ve které žijí. Po Kapi, vode, ratnici natočila stejná trojice tvůrců další filmový triptych Grad (Město, 1963). Tento nelichotivý portrét Bělehradu byl v Jugoslávii, přestože ta byla o hodně svobodnější než Československo, oficiálně zakázán. Pavlović je autorem třetí části pojmenované Obruč.

Předešlé dva filmy byly poskládané z krátkých filmových povídek, takže za první Pavlovićův celovečerní hraný film lze považovat až mysteriózní snímek Neprijatelj (Nepřítel) z roku 1965. Jedná se o adaptaci Dostojevského novely Dvojník, kterou Pavlović zasadil do prostředí průmyslové tiskárny. Za tento film získal své první mezinárodní filmové ocenění na festivalu v Katarze. V hlavní dvojroli se zaskvěl Velimir ´Bata´ Živojinović.

V roce 1966 natočil drama Povratak (Návrat). V tomto filmu si Velimir Živojinović zahrál polepšeného gangstera přezdívaného Al Kapone, který se po šesti letech ve vězení vrací domů do Kosova a zjišťuje, že s jeho pověstí je takřka nemožné vést spořádaný život.

V roce 1967 měly premiéru hned dva Pavlovićovy filmy. A oba patří k tomu nejlepšímu, co v životě natočil.  V lednu vstoupilo do kin drama Probouzení krys (Buđenje pacova) o bývalém stalinistovi, který po roztržce Tita se Stalinem nedokázal včas změnit kabát a od té doby se protlouká životem jako výrobce kravat, bez společenské prestiže a bez jistoty důstojného výdělku. Film byl uveden na festivalu v Berlíně, odkud si odvezl Stříbrného lva a patří mezi stěžejní díla tzv. černého filmu. V prosinci vstoupil do kin snímek Až budu mrtev (Kad budem mrtav i beo) o flákači Džimim Barkovi, kterého mistrně ztvárnil Dragan Nikolić. Tento film se údajně stal prvotní inspirací pro Schlesingerova Půlnočního kovboje. Na festivalu v Pule získal hlavní cenu – Zlatou arenu a to i přesto, že hlavní postava Džimi Barka, kterému jeho nezodpovědný a zištný životní styl přináší absolutní svobodu, ztělesňuje všechno ostatní, jen ne příkladného hrdinu socialistické společnosti. V roce 1968 se ještě stihlo (před příjezdem okupantů do Československa) jeho uvedení na festivalu v Karlových Varech, kde byl film nominován na Křišťálový globus a získal cenu FIPRESCI.

Dále natočil film V pasti (Zaseda, 1969). V šedesátých letech bylo i u nás natočeno mnoho protirežimních snímků, ale asi žádný z jejich tvůrců nezašel tak daleko, jako Živojin Pavlović v tomto filmu. Budování socialismu v malé vsi bezprostředně po vítězství partyzánského odboje kdesi ve východním Srbsku ukazuje bez příkras. Vítězové zde plení a zabíjejí bez soudů a na jejich stranu se přidávají zfanatizované masy - mnohdy se jedná o naivní a nezkušené mladé lidi, ale často také o vypočítavé patolízaly, kteří jsou velmi citliví na změnu směru větru... Film byl uveden a oceněn na festivalu v Benátkách. Vzbudil velkou nevoli stranických funkcionářů a Pavlović po jeho uvedení nemohl mnoho let filmovat v Srbsku. Další filmy proto natáčel ve Slovinsku.

Na film Zaseda tématicky navazuje drama Rdeče klasje (Rudé klasy, 1971) vyobrazující velmi syrovým způsobem nepovedenou kolektivizaci jugoslávského, resp. slovinského venkova na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Na festivalu v Pule získal cenu za nejlepší režii a byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně.

Také následující Pavlovićův snímek Let mrtvého ptáka (Let mrtve ptice) z roku 1973 se odehrává na venkově. Tentokrát se ale jedná o sondu do soudobého slovinského venkova potýkajícího se s masivním odlivem obyvatelstva, které odchází za prací do ciziny. Tyto problémy rámují tragický příběh jedné rodiny.

Snímkem Hajka (Štvanice) z roku 1977 se Pavlović vrací do období 2. světové války, během které na území Jugoslávie propukla regulérní občanská válka. Děj filmu se odehrává na území Černé Hory, kde se četnici proti partyzánům mnohdy spojili s původním nepřítelem – s italskými okupanty. Film je natočen podle prózy známého autora válečných románů a účastníka protifašistického odboje Mihaila Laliče a přináší o poznání objektivnější pohled na složitou problematiku domácího oboje, než bylo do té doby v subžánru partyzánského filmu běžné.

Téma domácího protifašistického odboje během 2. světové války Pavlović dále rozvíjí ve filmu Nasvidanje v nasledni vojni (Nashledanou v příští válce, 1980). Není to rozhodně typický jugoslávský partyzánský film, jakých bylo natočeno velké množství zejména brzy po válce. Nejen kvůli druhé časové rovině, ve které se mnoho let po válce snaží hlavní hrdina ve Španělsku vypořádat s jedním z německých okupantů. Partyzáni zde nejsou zobrazeni, jako hrdinové. Mnozí z nich ani nejsou přesvědčenými komunisty. Popravy zajatců vyznívají spíše jako chladnokrevné vraždy.

Film Pach těla (Zadah tiela, 1983) odráží tak trochu Pavlovićovu situci vyhnance, který svou práci nemůže dělat v rodném Srbsku. Odehrává se v prostředí zaměstnanců Jugoslávských železnic, ze kterého pochází prakticky všechny postavy. Strojvůdce Bora je neustále na cestě mezi Lublaní a Bělehradem. Přestože je Srb, žije v Lublani se slovinskou manželkou (prodavačkou lístků) a dvěma syny. Jeho manželství se rozpadá a poté, co se v Bělehradě seznámí s Milkou - bývalou ženou spolupracovníka Panča, začne usilovat o rozvod. S manželkou jej dá znovu dohromady až starost o jejich staršího syna, kterého podezírá z nezákonných aktivit. Mezitím se ukáže, že je Milka těhotná a Bora je náhle zoufale rozpolcený mezi Bělehradem a Lublaní.

V roce 1987 natáčí syrové sociální drama z hornického prostředí Cesta do Katangy (Na putu za Katangu). Hlavní hrdina (Svetoztar Cvetković) se cestou za svým snem o rychlém zbohatnutí zastaví ve svém rodném městě, aby dořešil několik záležitostí. Setkání se zpěvačkou Zanou jeho plány zcela promění (více o filmu na straně 22).

Poslední (resp. předposlední) Pavlovićův film Dezerter z roku 1992 je opět volnou adaptací Dostojevského prózy. Ve filmu se odrážejí aktuální události – válka v Chorvatsku, bitva o Vukovar. Ty ale tvoří spíše jen rámec příběhu dvou přátel, kteří se postupně odcizují. Pavle Trusić a Aleksa Veljačić jsou důstojníky Jugoslávské lidové armády (JNA). Před válkou milovali jednu ženu. Ta se nakonec rozhodla pro Pavla a usadila se s ním ve Vukovaru, zatímco Aleksa odešel do Bělehradu, kde budoval svou vojenskou kariéru. Po osmi letech se přátelé znova setkávají. Píše se rok 1991 a právě probíhá krvavá bitva o Vukovar. Aleksa sem přijíždí jako vojenský soudce a má za úkol soudit dezertéry z JNA. Od Pavla se dozvídá, že jejich společná láska Naděžda zemřela a Pavle zůstal sám s devítiletou dcerou Lilou. Nedlouho poté, co Aleksa splní své soudcovské poslání ve Vukovaru a vrátí se do Bělehradu, dezertuje Pavle z armády a přijíždí i s Lilou za ním. Aleksa postupně nabývá přesvědčení, že je holčička jeho. Utvrzuje jej      v tom Pavlovo chování k dceři, které ani zdaleka nepřipomíná chování milujícího otce. Když Lila vážně onemocní a Pavle za ní odmítá přijet do nemocnice, začíná Aleksa přemýšlet o tom, jestli přítele neudat.

V Pavlovićově filmografii figuruje nakonec ještě snímek Država mrtvih (Stát mrtvých), který byl do kin uveden v roce 2002. Živojin Pavlović ale zemřel v roce 1998 a tento film o stárnoucím slovinském důstojníkovi JNA, který po vyhlášení slovinské samostatnosti zůstává věrný Jugoslávii a svým ideálům, dokončil po neuvěřitelných peripetiích Pavlovićův student Dinko Tucaković. Film je adaptací divadelní hry Janez Siniši Kovačeviće. Janezova rozpadající se rodina je metaforou rozpadu Jugoslávie. Již se nedozvíme, jak by film vypadal, kdyby jej mohl dokončit sám Pavlović, ale natáčení všech scén proběhlo ještě za Pavlovićova života, takže můžeme věřit, že Tucakovićův sestřih není asi až tak odlišný od Pavlovićových představ…

© Filmový klub Vsetín, 2020