Svetislav Prelić se narodil v roce 1944 v Bělehradě. V roce 1968 diplomoval na Fakultě dramatických umění. Své první filmařské zkušenosti získal jako asistent režie. Hned v roce 1968 asistoval Mladomirovi Đorđevićovi při natáčení filmu Podne (Poledne). V roce 1974 byl jedním z asistentů Živorada Mitroviće při práci na partyzánském spektáklu Užička republika (Užická republika) a asistenta režie dělal rovněž Branku Baletićovi se kterým spolupracoval na filmech Šok od šljiva (Švestková šťáva, 1981) a Balkan expres (Balkan ekspres, 1983).

Jako režisér se poprvé představil v roce 1976 krátkým filmem Pesma mi je otec i majka (Báseň mi je otcem i matkou), který následovaly další dva krátké filmy U traganju (Při hledání, 1977) a Iz ruke ptica (Pták z ruky, 1979).

Tyto své první režisérské zkušenosti zúročil v roce 1983, kdy natočil svůj velmi úspěšný debut  Cukrová voda (Šečerna vodica) se Sonjou Savić a Svetislavem Goncićem v hlavních rolích. Tato hvězdně obsazená romantická komedie (více o filmu na straně 26), ve které si zahráli také Ljubiša Samardžić, Milena Dravić, Velimir Živojinović a mnoho dalších populárních jugoslávských herců, získala cenu diváků na festivalu v Pule a Prelićovi zajistila nesmazatelný zápis do historie jugoslávské kinematografie.

Patrně pod vlivem úspěchu Cukrové vody natočil Prelič v 85. roce další komedii Debeli i mršavi (Tlustý a hubený). Na rozdíl od Cukrové vody, která nabídla kromě humoru také zajímavý pohled do života a uvažování soudobé mládeže, je tento film ryzí crazy komedií stojící na jednoduchém humoru. Jeho děj okořeněný kriminální zápletkou, nevěrou či záměnou osob se odehrává v sanatoriu pro úpravu váhy oběma směry.

O poznání lépe dopadla jeho třetí komedie Majstor i Šampita (Mistr a Šampita) z roku 1986. Rozverná mladá reportérka s přiléhavou přezdívkou Šampita (šampita je piškotový dezert s nadýchaným sladkým sněhovým krémem) dostane v redakci za trest úkol napsat článek o tom, jak se daří vydělávat peníze drobným živnostníkům. Tento úkol je jí proti mysli, pak ale potká stárnoucího ženatého obuvníka Mileho. Pod záminkou napsání článku jej začne svádět. Nepočítá však s tím, že se do ní Mile opravdu zamiluje a za hnízdečko lásky, které pro ni pořídí, je ochoten obětovat společné rodinné úspory... Šampitu si s gustem zahrála opět Sonja Savić, která je dodnes hlavním důvodem pro zhlédnutí tohoto snímku.

Svůj poslední jugoslávský film Poltron (Patolízal), trefnou satiru odehrávající se v typickém jugoslávském podniku, natočil v roce 1989. Na příkladu snaživého, ale nekompetentního ředitele (Ljubiša Samardžić) a jeho podlézavého náměstka (Zoran Cvijanović), který se úzkostlivě vyhýbá jakékoliv práci, naznačil, proč se jugoslávská společnost v závěru osmdesátých let propadá stále hlouběji do hospodářské krize.

V devadesátých letech, po sedmileté tvůrčí odmlce, natočil  Prelić dva komediální televizní seriály Mali kučni grafiti (Malé domáci graffiti, 1996) a Kanal mimo (1998).

K celovečernímu hranému filmu se vrátil až v roce 2004 snímkem Biro za izgubljene stvari (Ztráty a nálezy).  Překvapivě se ale nejedná o komedii, ale o komorní konverzační drama, jež sleduje skupinu vysokoškolsky vzdělaných třicátníků, kterým vzala válka v devadesátých letech možnost normálního dospívání, jak při nekonečných rozhovorech hledají svou identitu. Změna žánru Prelićovi příliš nesvědčila a snímek budí poněkud rozpačitý dojem.

Jeho doposud posledním filmem je dokument Đorđe Vajfert (2012) o srbském průmyslníkovi německého původu, který zastával mezi lety 1890–1902 a 1912–1926 post guvernéra Srbské (resp. Jugoslávské) národní banky.