„Láska a svoboda, to jsou dvě věci, na kterých stojí lidský druh.“

Miloš Radivojević

​

Miloš ´Miša´ Radivojević je filmový a televizní režisér, scénárista, profesor na Fakultě dramatických umění v Bělehradu. Ve své filmové tvorbě se nikdy nebál otevřeně kritizovat nešvary společnosti bez ohledu na důsledky, které to pro něj mělo. Za svůj odvážný přístup k filmové tvorbě si vysloužil status kultovního režiséra, který není ochoten dělat kompromisy.

 

Narodil se 3. listopadu 1939 v srbském Čačaku.  Začal studovat filosofii, ale později přešel na Fakultu dramatických umění v Bělehradě, která otevřela v šedesátých letech nové obory včetně filmové režie. Absolvoval v roce 1966 středometrážním filmem Adam i Eva u Aleksandara ´Saši´ Petroviće (významného představitele tzv. černé vlny v jugoslávském filmu). Byl to právě Miloš Radivojević, kdo jako první dokončil na FDU studium režie.

Na začátku své filmové kariéry (mezi lety 1961–1969) pracoval jako asistent režie pro dalšího klasika černé vlny Mladomira ´Purišu´ Đorđeviće.

Celovečerním filmem debutoval v roce 1970. Jeho první film Bube u glavi (Chyby v hlavě) je inspirován tehdy módní francouzskou novou vlnou. Film se odehrává v Jugoslávii v sedmdesátých letech, v době plné společenských změn přinášejících mnohé nejistoty. Je pohledem na tehdejší život mladých lidí prožívajících krizi identity. Prostřednictvím drobných dějových fragmentů sleduje jeden mladý pár.  Přestože jsou do sebe hlavní hrdinové zamilovaní, nedokážou žít společný život a jejich příběh spěje k tragickému vyústění.

Následují dva filmy, ve kterých si Radivojević vystačil beze slov. V roce 1971 natočil snímek Bez reći (Beze slov) a o rok později Testament. Film Bez reći je poskládán ze zdánlivě nesouvislých útržků dějů, které propojuje postava ztvárněná Draganem Nikolićem. V Testamentu (více o filmu na straně 20) využívá Radivojević podobných postupů, ale tento film je podstatně sevřenějším dílem, kterému dominuje strach a úzkost hlavního bezejmenného hrdiny. Toho si zahrál legendární Danilo ´Bata´ Stojković.

Po těchto experimentálních fil-mech plných různých metafor a podobenství, které logicky nemohly zaznamenat masový ohlas u publika, dochází v Radivojevičově tvorbě k zásadnímu zlomu. Mezi lety 1978 a 1984 natáčí čtyři nekompromisní a k jugoslávské společnosti velmi kritické snímky, které zaznamenávají bouřlivé reakce publika i stranických funkcionářů. Tato série filmů (kritika jí přiřkla označení „Pekelná tetralogie“) začíná filmem Kvar (Selhání, Závada) z roku 1978.  Hlavním hrdinou tohoto filmu je novinář Saša (Aleksandar Berček), který se přiženil do dobře situované, ale skrznaskrz maloměšťácké rodiny. Postupně si začíná uvědomovat, že nemá kontrolu nad svým životem. Ten totiž řídí v podstatě jeho tchán (Dušan Janičijević), který má díky své funkci spoustu známých a tím pádem značný vliv. Sašovi koupil auto, mladou rodinu finančně podporuje, zařídil jim bydlení ve své luxusní vile a neustále usměrňuje život mladých manželů. Tchán má rozhodující vliv na svou dceru, Sašovu manželku Nadu, která je zvyklá na to, že za ni její otec vyřeší každý problém. Také Sašovi systematicky vnucuje své názory a postoje. Podobné situaci čelí Saša i ve své novinářské práci. Jeho šéf (Ljuba Tadić) začíná stále častěji mluvit do Sašových reportáží a dává mu jasné pokyny, co může zveřejnit a co nikoliv. Svou nesvobodu Saša pociťuje den ode dne víc. Kam až situace zašla, si uvědomí, když mu tchán domluví návštěvu u svého známého lékaře, aby jej vyšetřil kvůli nepříjemné vyrážce, o které věděl jen on a jeho žena. To je poslední kapka, která Sašu přiměje ke vzpouře. Miloš Radivojević říká o filmu Kvar, že je jeden z jeho nejoblíbenějších a nejpravdivějších filmů, které natočil. Tvrdí, že v době vzniku mělo velkou cenu natočit film, který nastavuje zrcadlo tehdejšímu systému plnému pokrytectví a lží. Zobrazil tabuizované témata rozkladu systému a rodiny, navíc v něm bylo několik momentů, které byly tehdy chápány jako pornografické.  Jeho poselství se dá vztáhnout i na dnešní společnost, ale v současné záplavě filmové a jiné produkce už samozřejmě nemá takovou moc. Tehdy byl v Jugoslávii něčím novým, nevídaným a pobuřujícím. Film běžel nejprve úspěšně v kinech, pak se ale dostal (snad omylem) do vysílání státní televize a způsobil obrovský skandál, který málem skončil lynčováním režiséra a zodpovědných činitelů televize.  „Kvůli hrozbám jsem se nemohl vrátit domů. Musel jsem nocovat v parku. Je neuvěřitelné, co způsobilo televizní vysílání filmu v hlavním čase. Byla to doba, kdy měla rodina jeden televizor a dívaly se na něj společně dvě-tři generace. U filmu se styděli rodiče před dětmi a děti před rodiči. A je skvělé, že film takto zafungoval“, vzpomíná Radivojević.

Ještě radikálnější je Radivojević ve filmu Kluk, který slibuje (Dečko koji obečava)  (více o filmu na straně 11). I v něm se mladý hrdina, kterého opět mistrně ztvárnil Aleksandar Berček, snaží vymanit z nudného a beznadějného života v znormalizované socialistické společnosti. Opouští svou dívku i maloměšťáckou rodinu, zanechává studia medicíny a místo toho se po hlavě vrhá do víru tehdejší bělehradské punkové scény, která se bouří proti nesvobodě, malosti a pokrytectví – neblahým důsledkům třicetiletého budování socialismu.

Další vyobrazení vzpoury proti systému přináší film nazvaný ironicky Živeti kao sav normalan svet (Žít, jako celý normální svět) z roku 1982. Podobně jako ve filmu Kluk, který slibuje, je i zde hlavním hrdinou talentovaný mladý skladatel (Svetislav ´Bule´ Goncić), který se vymyká ze svého okolí a dostává se do konfliktu s konformně uvažujícími autoritami. Tentokrát se ale nepohybuje na poli punku, ale v oblasti vážné hudby. I zde jsou v popředí dvě témata, která provází celou Radijevičovu tvorbu – láska a svoboda.

Závěrečným a vrcholným dílem Radivojevičovy „Pekelné tetralogie“ je snímek Una z roku 1984 (více o filmu na straně 33) natočený podle stejnojmenného románu Moma Kapora. Mladá studentka (Sonja Savić) v něm má sehnat kompromitující nahrávku na mezi studenty oblíbeného, ale pro vedení fakulty nepohodlného profesora (Rade Šerbedžija). Film poukazuje na morální rozklad společnosti, ve které každý na každého něco ví a největší hodnotou je postup v kariérním žebříčku na vyšší pozici.

Mimo popsanou tetralogii stojí Radivojevićův snímek Snovi, život, smrt Filipa Filipoviće (Sny, život, smrt Filipa Filipoviće) natočený v roce 1980. V něm si Aleksandar Berček zahrál významného jugoslávského revolucionáře, politika a spoluzakladatele Komunistické strany Jugoslávie, jejího dlouholetého vrchního sekretáře a významného činovníka Kominterny (Komunistická internacionála – mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě v roce 1919) Filipa Filipoviće. Filip Filipović se narodil v roce 1878 v srbském Čačaku (což je také rodiště Miloše Radivojeviće). Film nás ale zavádí na konec jeho života do Moskvy, ve které Filip Filipović prožil posledních čtrnáct let svého života. V roce 1938 vrcholí Stalinova Velká čistka. Filip Filipović sedí v potemnělém pokoji a krátí si čekání na zatčení psaním pamětí a vzpomínkami na prožitý život a vykonanou práci. V četných flashbacích doplněných Filipovičovými komentáři jsou ve filmu zobrazeny nejdůležitější epizody jeho života. Filip Filipović je ve filmu spodobněn jako poctivý člověk, který myslel vše, za co bojoval a v co věřil, upřímně a nezištně. Z dnešního pohledu můžeme jeho přesvědčení vnímat jako naivní, ale v době jeho života byly Marxovy či Leninovy myšlenky na světovou revoluci, ze které vzejde nový spravedlivý řád, pro mnoho lidí zcela logicky velmi přitažlivé. Filip Filipović na svou naivitu doplatil, když byl, podobně jako dalších více než 600 000 stranických funkcionářů, spisovatelů, důstojníků a vzdělanců, v rámci Stalinovy Velké čistky popraven.

Po tomto plodném období, ve kterém natočil Radivojević za sedm let šest filmů, nastala v jeho filmové tvorbě čtyřletá odmlka. Až v roce 1988 natáčí film Čavka, který se z jeho tvorby zcela vymyká. Jedná se o drama o dvou chlapcích z různých sociálních vrstev, které navzdory nepřízni osudu pojí přátelství. Ani tomuto snímku nechybí kritický osten, který je namířen proti neschopnosti systému postarat se o děti bez domova.

Do světa dospělých se vrací v roce 1992 filmem Uvod u drugi život se Zoranem Cvijanovićem a Sonjou Savić v hlavních rolích. Film podle románu Mirka Kovaće, který byl od počátku velkým kritikem Slobodana Miloševiće, koprodukovala paradoxně státní televize, která jinak často sloužila jako nástroj Miloševićovy propagandy. Hlavním hrdinou filmu je mladý spisovatel v tvůrčí krizi, který se seznámí s otcem své dívky, dlouholetým pracovníkem UDBA (jugoslávské tajné policie) a vyposlechne si jeho bizarní životní příběh. V roce 1992 zřejmě nebyla na podobný film ta správná doba a film nezaznamenal příliš dobré ohlasy.

V devadesátých letech, ve kterých se okleštěná Jugoslávie propadla do hluboké ekonomické krize, natočil Radivojević ještě jeden snímek. V roce 1994 měl premiéru film Ani na nebi ani na zemi (Ni na nebu ni zemlji) (více o filmu na straně 21) předjímající jeho třetí tvůrčí etapu, která odstartuje o deset let později filmem Probouzení z mrtvých (Buđenje iz mrtvih). Filmem Ani na nebi ani na zemi začíná Radivojevićova úzká spolupráce s hercem Svetozarem Cvetkovićem. Ve filmu o třech mladících, kteří hledají štěstí v soudobém Bělehradě, si zahrál jednu z hlavních rolí.

V druhé polovině devadesátých let natočil dvě epizody televizního seriálu  Otvorena vrata (Otevřené dveře) a dvacetisedmidílný seriálu Gore dole (Nahoru dolů). K filmové režii se dostal až v půlce první dekády nového století symbolicky nazvaným snímkem Probouzení z mrtvých (více o filmu na straně 32). Film se odehrává během bombardování Jugoslávie letectvem NATO. Hlavní postavou filmu je Miki, vysokoškolský profesor, prozápadní demokraticky smýšlející intelektuál a kritik Miloševićova režimu. Snímkem Probouzení z mrtvých Radivojević suverénně navazuje na svá vrcholná díla z osmdesátých let a možná je i překonává. Tento film se dá řadit do volné trilogie. Patří do ní společně s následujícími dvěma filmy, Odbačen (Odmítnutý) a Jak mne ukradli Němci (Kako su me ukrali Nemci). Všechny tři jsou výsledkem spolupráce Radivojević – Cvetković.  Do postav, které v nich Svetozar Cvetković hraje, vkládá Radivojević své pocity, obavy, strachy, názory, postoje i různé střípky z vlastního života. Především o pocitech a obavách je film Odbačen z roku 2007. Jeho hlavní hrdina touží z celého srdce po změně. Nechce ale měnit sebe, na to se mu s blížící se padesátkou zdá již pozdě. V duši zůstává bohémem a hédonistou a opájí se pocitem svobody. Natolik je ale džentlmenem, že nechce být na obtíž okolnímu modernímu světu, přátelům, svému dítěti, a proto se s nimi vypořádá a odchází k moři.

Nejautobiografičtějším snímkem Radivojevičovy kariéry je jeho doposud poslední film Jak mne ukradli Němci z roku 2011 (více o filmu na straně 28).  Ten se odehrává ve dvou časových rovinách. V roce 1991, ve chvíli kdy se v Jugoslávii schyluje k válce, vypráví hlavní postava filmu opuštěnému děvčátku příběh z 2. světové války. Radivojevič se inspiroval svými skutečnými zážitky. Vyrůstal za války bez otce, s matkou, která se o něj příliš nestarala. Otce mu svým způsobem nahradil německý důstojník ubytovaný v jejich domě. Podobně jako Sny, život, smrt Filipa Filipoviće je i tento film poskládán především z výjevů ilustrujících vyprávění.

Podle informací herce, producenta a blízkého Radivojevičova přítele Svetozara Cvetkoviće žije Miloš Radivojevič u moře v Černé Hoře a na letošní léto naplánovali společně natáčení nového filmu.

Scénáře k většině svých filmů si Miloš Radivojević napsal sám, nebo na nich přinejmenším spolupracoval. Jakýmsi poznávacím znakem jeho filmů se stala také hudba významného jugoslávského skladatele filmové hudby Kornelija Kovaće. Výjimku v tomto směru představují pouze filmy Ani na nebi ani na zemi, ve kterém se o hudební stopu postaral populární jugoslávský písničkář Momčilo ´Bajaga´ Bajagić, Kluk, který slibuje s hudbou leadera punkové kapely Šarlo akrobata Dušana Kojiće a film Jak mne ukradli Němci, pro který složila hudbu Isidora Žebeljan.