22.

VSETÍNSKÝ FILMOVÝ MARATON

28.–30. srpna 2020

Dragan Kresoja

28. 8. 2020, 17:00 hodin
JEŠTĚ JEDNOU

Narodil se 23. 3. 1946 v Bělehradě. Svou filmařskou kariéru zahájil v šedesátých letech v Kino klubu Bělehrad*.  Svůj první snímek Dosada (Nuda) zde natočil v roce 1964 na osmimilimetrový film. Měl s ním úspěch na několika festivalech amatérského filmu, a tak jej brzy následovaly další dva krátké filmy Hepening (Happening) a Žena je žena.

Další cenné filmařské zkušenosti získal Kresoja jako asistent režie. Dělal jej například Veljku Bulajićovi při natáčení největšího jugoslávského válečného spektáklu Bitva na Neretvě (Bitka na Neretvi) nebo Žikovi Mitrovićovi při natáčení dalšího partyzánského eposu Užicka republika (Užická republika). Zde se setkal také s Goranem Markovićem. I on dělal v rámci své vojenské služby Mitrovičovi asistenta, ale na rozdíl od Kresoji měl za sebou studia na pražské FaMU. Právě Markovičovi pak dělal asistenta režie při natáčení jeho filmů Specijalno vaspitanje (Zvláštní výchova), Závod o velkou cenu (Nacionalna klasa) nebo Variola vera. A nezůstalo jen u Markovićových filmů. Práci asistenta režie dělal prakticky celou svou kariéru a spolupracoval tak s mnoha dalšími režiséry, mimo jiné s Milošem Radivojevičem, Brankem Baletićem, Milem Đukanovićem, Miroslavem Lekićem a s mnoha dalšími. Asistentem režie byl u více než čtyřiceti snímků, takže se dá bez nadsázky říct, že měl přímý vliv na velký kus jugoslávské kinematografie od sedmdesátých až po devadesátá léta.

Kromě toho natočil šest vlastních celovečerních filmů. V roce 1983 debutoval dramatem Ještě jednou (Još ovaj put) o dvou propuštěných vězních (více o filmu na straně 6). V následujícím roce natočil válečné drama Kraj rata (Konec války) odehrávající se na konci 2. světové války v ustašovském Nezávislém státě Chorvatsko. Zápletka filmu je tak trochu westernová. Hlavní hrdina, jednoruký pistolník, putuje válkou zmítanou zemí a mstí se za vraždu své manželky. V roce 1987 natočil ceněné drama Oktobrfest (Oktoberfest) o mladíkovi, který se snaží vymanit z bludného kruhu života v socialistické společnosti. I jeho poslední jugoslávský film Original falsifikata (Originál falsifikátu) z roku 1991 je ostrou kritikou režimu. Jeho děj se odehrává ve dvou časových rovinách – osudy několika postav sleduje na samém začátku fungování socialistické Jugoslávie, a pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let, těsně před jejím rozpadem. V obou případech pojmenovává negativní jevy, které provází jugoslávské budování (resp. udržování) socialismu. Tento film se stal historicky posledním jugoslávským kandidátem na Oscara.

V roce 1993 Kresoja trochu změnil žánr, když natočil film Pun mesec nad Beogradom (Úplněk nad Bělehradem). Toto drama mladého novináře, který se během války na začátku devadesátých let ukrývá před odvodem do Jugoslávské lidové armády, se nečekaně promění v upírský horor. Poslední film natočil v roce 1996. Nese název Tamna je noć (Temná je noc, 1996). Jeho děj zasadil doprostřed masivních studentských protestů proti Miloševićově politice, ke kterým došlo již v červenci 1992. Další filmy již bohužel natočit nestihl, protože téhož roku tragicky zahynul při natáčení filmu Suton nad Beogradom (Soumrak nad Bělehradem). Při natáčení záběrů z ptačí perspektivy se vrtulník, ve kterém letěl, zřítil do vody nedaleko ústí Sávy do Dunaje. Společně s ním zahynul také jeho syn, který dělal kameramana filmu, i pilot vrtulníku.

 

*) Podobné kino kluby vznikaly v Jugoslávii už od padesátých let a nabízely různým filmovým nadšencům jak technické zázemí, tak základní filmařské vzdělání.  Protože Fakulta dramatických umění v Bělehradě otevřela obor filmová režie až v průběhu šedesátých let, sehrál právě Kino klub Bělehrad a celý systém těchto amatérských vzdělávacích center velmi významnou roli. Do značné míry suploval mezery v oficiálním jugoslávském vzdělávání filmařů. V době, kdy se do jeho prostředí dostal Kresoja, byl v podstatě nejvýznamnějším centrem nového jugoslávského filmu, které dalo světu takové osobnosti, jako byli třeba Aleksandar Petrović či Dušan Makavejev.

© Filmový klub Vsetín, 2020